I když nedorazili všichni, kdo do těchto kategorií zapadají, podařilo se majitelům dát dohromady příjemně různorodé kapely, při nichž se dvě nebo tři stovky návštěvníků free akce mohli celkem dobře zdunit nebo poslouchat. Vyšlo to tak padesát na padesát.
Koncert zahájili už ve čtyři odpoledne Letouni soumraku, originální, stále ještě nedoceněná kapela někde mezi písničkářinou a blues rockem. Jejich zpěvák Hugomír zpívá chraptivým, drsným hlasem, připomínajícím Toma Waitse poetické texty, vonící večerní a noční Prahou, někdy s šibalskou jiskrou a jindy s nahořklým smutkem nebo s jistým druhem sentimentu. Prostě písně, které mají hlavu a patu a navíc atmosféru.
Letouni soumraku
Pak měl vystoupit Lehkoživ, ale ten jí prý měl už v půl páté jako z praku, že se ani nedoškobrtal na pódium. Svým způsobem to bylo dobře – na každou následující kapelu zbylo víc času. I tak se rozpis programu stal už po druhé kapele jen trhacím kalendářem, ale kdo by řešil zpoždění, když i přes občas padající kapky bylo na hospodské zahradě jen dvacet metrů od rušné Husovky tak krásně.
Tu krásu hodlalo podtrhnout trio Sketa fotr. Bicí, elektrická kytara a banjo, což slibovalo experiment, připomínající rockabilly bandy z přelomu padesátých a šedesátých let. A taky že jo! Ve zrychleném tempu hrané americké klasické hity! Slyšet romantické Leaving On A Jet Plane (v originále John Denver nebo Peter, Paul and Mary) v uptempo provedení bylo – slušně řečeno – zajímavé. Instrumentálně to souboru docela odsejpalo, ale tak strašně falešný zpěv abys i v té nejhorší špeluňce pohledal. Když na závěr spustili jako vypalovačku Johna Browna, už v prvním verši „Černý muž pod bičem otrokáře žil…“ nebyli ani pod tónem, ani nad ním, ale úplně mimo něj. Trochu tím rozhodili některé méně střízlivé posluchače, kteří si proslulou trampskou odrhovačku chtěli spolu s nimi zazpívat.
Když se Sketa fotr dostali až k přídavku o tom, že „námořníci si nekopou hroby“, vypukl prý uvnitř v hospodě malý fightíček. Oba rozdivočelé kohouty se ale povedlo velmi rychle od sebe odtrhnout a zpacifikovat. To už se ale venku připravovalo největší překvapení akce, skrývající se pod jménem Jirka Milota. Ne, to není žádný folkař, ale kytarista a šéf výborného jam bandu. Pohodová jazzová instrumentální kapela se dvěma saxofony, později i s trombonem a s lehkým přídechem funku a rocku hrála uvolněně, svobodně, každý z muzikantů si podle chuti báječně a přesvědčivě zasóloval, čímž v některých návštěvnících probudil kreativní taneční pudy.
Ženy
Ženy. Dnes už klasika, která po smrti svého člena Jardy Švece slibovala, že už nikdy nevystoupí, se znovu obnovila pro vzácnou příležitost, jakou bylo třicáté výročí otevření jejich kdysi oblíbené hospody. Co dodat – čtyřčlenná sestava odzpívala své nejznámější kousky jako Huhněj dál nebo Přátelství. To jsou písně, které nestárnou, zatímco Hmyzák a Choura ano.
Krásné nové stroje
Následovaly Krásné nové stroje s personálními změnami. Při všem respektu k dlouholetým členům, manželům Pavlů, jejich nástupci – nový bubeník a klávesista – přinesli čerstvější a hustší zvuk, takže kapela působila o něco svěžejším dojmem. Jejich slavná Palmovka měla díky tomu grády jako už dlouho ne. Jinak nic nového, ale furt dobré.
Phil Schoenfelt
Phil Schoenfelt patří už dlouhé roky do arzenálu Vystřeleného oka, takže jeho účast měla logiku. Jako sólový písničkář zní zajímavě, ale po dvaceti minutách zní až moc monotónně. Kultivovanost jeho projevu a hlavně kytarového doprovodu působila velmi příjemně, ale vzhledem k tomu, že výčepní pan Martin točil pivo jako zběsilý a v širokém okolí nebyl v té době snad už ani jediný muž, který byl měl v sobě pod pět piv, působil jako z jiného světa.
Jako poslední přišel na řadu harmonikář Vráťa Kydlíček, pověstný šéf kapely Barové mouchy. Vystoupil tentokrát sám, jen za příležitostného doprovodu hráče na tubu a trumpetu. Už narychlo udělaná zvuková zkouška stála za to: „Prcal kozu jezevec, připravil ji o věnec,“ zazpíval k potěšení všech Kydlíček, přezdívaný Rohlík, a následovně se pustil do svého často bolestného světa waitsovských balad. V kontrastu s jeho chraptícím hlasem a zručnou technikou zkušeného hospodského harmonikáře byl jeho tubista úplně mimo mísu, skoro vždycky mimo rytmus a vždycky mimo melodii. Ale to je přesně to, co by se Tomu Waitsovi líbilo – byla v tom šumařina a zároveň srdce. Rohlíkovy písně přitom mají krásné texty, které však zněly v celkové bujaré atmosféře stejně osaměle jako jejich obsah.
Koncert se pozvolna propadal do chaosu. Střízlivá byla jen obsluha u výčepu, lidé odcházeli na poslední autobusy nebo do sebe sázeli tak zvané ústupovky (většinou poslední panáky na dobrou noc). Všichni, co se místo poslechu spolu bavili, se pokoušeli překřičet Vráťovu harmoniku, a do pekelného řevu přijeli policajti upozornit, že už je dávno po desáté. Ostatně, sám harmonikář během necelých čtyřiceti minut na pódiu udělal čtyři plzně, což ale nebylo znát, protože se jich do něj obvykle vejde několikanásobně víc.
Umění se tedy ten večer moc nekonalo, ale je-li jedním z cílů hudby rozdávat radost a štěstí, tak to byla vydařená akce. Kombinace hudby a alkoholu přináší emocionální štěstí, a to tady protékalo plným proudem. Jo, byla to Tomem Waitsem lemovaná cesta ke kořenům. Kdyby ji měl vyjádřit nějaký symbolický obraz, byl by na něm koráb uprostřed bouře, unášený do neznáma, s třemi stovkami rozjásaných lidí, jimž je v té chvíli úplně jedno, kam je vlny zanesou. Oslava třiceti let žižkovské legendy tak dopadla nad očekávání dobře.
OMLUVA - Lehkoživ – střízlivý a živ
Ahoj Lehkožive,
Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se. Moc mně mrzí, že jsem v recenzi na koncert ke 30ti letům žižkovské hospody U vystřeleného oka napsal, že jsi byl tak na šrot, že jsi ani nemohl vystoupit. Nevěděl jsem, že marodíš, přičemž v programu na pódiu (viz fotografie k článku) bylo uvedeno, že budeš hrát. Když jsem se uvnitř v hospodě ptal, kde jsi a proč jsi nehrál, všichni sborem tvrdili, že ji máš jak z praku. Kdosi dokonce řekl, že ležíš v pangejtu u blízké cyklostezky. Jak se říká „Řeči se vedou a pivo se pije“, tudíž moje chyba. Měl jsem se jít do příkopu podívat, ale opice mi připadla jako dosti intimní záležitost, tudíž mi bylo trapné tě šmírovat v tak vážné chvíli.
Jestli jsi stále ještě nemocný, přeji brzké uzdravení a těším se, že tě někdy příště konečně uslyším. Máš u mě panáka. Josef Vlček