Vyšinutý kazatel a zběsilá kapela. Publikum zobalo seveřanům Viagra Boys z ruky

O rozehřátí natěšeného publika se postaralo tuzemské dívčí trio Bibione. A byla to dobrá volba. Holky do publika nasázely svůj splašený surf-punk postavený na přímých bublajících basových linkách, motorických bicích, pulsujících kytarových melodiích a na nabroušeném agresivním zpěvu - někdy až řevu - inspirovaný riot grrrl kapelami a londýnskou post-punkovou scénou. Musím konstatovat, že to byl nejlepší výkon, který jsem od Bibione zažil. Přestože je publikum povětšinou pravděpodobně neznalo, podařilo se jim ho získat.

Po krátkém intru evokujícím bouřku na pódium nastoupila kapela, na kterou všichni v sále čekali. Frontman Sebastian Murphy krátce pozdravil publikum, a když začala hrát basová linka vypalovačky Research Chemicals z debutového EP Consistency of Energy z roku 2016, odhodil tričko, odhalil potetovaný hrudník a břicho a svým téměř komediálním machismem, který obsahuje tu správnou rovnováhu mezi energičností a potrhlostí, si dav pod pódiem okamžitě získal. Následovala skladba Ain't Nice, hlavní singl alba Welfare Jazz, a od toho okamžiku již kapele rozvášněné MeetFactory zobalo z ruky a davová energie pod pódiem byla téměř hmatatelná.

Setlist byl převážně rozdělen mezi loňské album Welfare Jazz a Street Worms z roku 2018, ale zazněl i novinkový singl Ain't No Thief. Ačkoliv kapela nabídla publiku několik okamžiků odpočinku při pomalejších písní jako l Feel Alive nebo vynikající Just Like Me, nezničilo to dynamiku bouřlivého setu a i převážně instrumentální skladby jako třeba výbušná 6 Shooter, při kterých Murphy opustil pódium, dokázaly udržet atmosféru zdravě nažhavenou. Kapela si udržela zběsilé tempo od začátku až do poslední položky setu, kterou byla Shrimp Shack rozplývající se v tanečně punkovém deliriu.

Po celou dobu koncertu jste tak zaujatí výstřelky vyšinutého kazatele Murphyho bojujícího se svými démony, že skoro zapomenete, že za ním řádí ta nejzběsilejší kapela na světě. Ale hlavě skvělá kapela. Viagra Boys sice dělají absurdní dada post-punk, ale základy mají jazzové a v jejich muzice to je slyšet. Všichni jsou to skvělí a talentovaní muzikanti a hrají tu agresivní leč chytlavou muziku s neskutečnou lehkostí a jakousi samozřejmostí, že opravdu v podstatě ani nevnímáte, že tam jsou. Vnímáte jen muziku, kterou znáte z alb a která tam prostě je, tak jak má být, i když naživo působí o poznání nezkrotnějším dojmem. Přesto nebylo lze nevnímat basové linky a riffy, které po celou dobu živily energií jak zbytek kapely, tak publikum. Nebo si nevšimnout saxofonového sóla, které uzavíralo skladbu I Feel Alive, sóla na klávesy v přídavku Sports a dalších experimentů na albech neslyšených a posouvajících muziku ještě dál a ještě výš.

Byl to jeden z koncertů, u kterých si přejete, aby nikdy neskončil. Nemohl na tom nic změnit ani přídavek ve formě Sports a Down In The Basement. Nezapomenutelný zážitek. Snad mi radost z něj vydrží až do 8. července, kdy by mělo vyjít jejich nové album Cave World a všechno začne nanovo.