Přináší sebou věci dobré i špatné a v každém případě stojí za zkoumání. Podíval jsem se na žebříček nejprodávanějších českých desek a zjišťuji, že špička trhu českých nahrávek vypadá bizarně. Jen si všimněte: Sofjan Medjmedj je napůl Alžířan, Calin Moldavan, Ben Cristovao částečně Angolan, Pam Rabbit Arménka, Viktor Sheen Kazach a Renne Dang má vietnamského otce. A to nemluvím o českém Japonci Mirai Navrátilovi. Myslím, že je jen otázkou času, kdy do českého popu vstoupí ukrajinština.
Teď by se měla přijít na řadu otázka, kde jsou mladí čeští umělci. Pár jich taky v žebříčcích najdeme, ale nejsou ani zdaleka tak originální jako tahle mezinárodně-domácí skvadra, která přináší do zatuchlé české scény zahnívajícího pop rocku a elektrifikovaného folku čerstvý vítr. Důvodů je asi víc, ale nepochybně talent je na prvním místě. Navíc pop music funguje nejen na hudbě, ale i na vzhledu a image, a tohle jsou opravdu atraktivní typy. Určitě mají také motivaci vyniknout v prostředí, které může být v mnohém jejich podstatě vzdálené a dokázalo by je třeba přehlížet. Také mohou mít i jiný, pro nás, tradiční osoby, neobvyklý pohled na spoustu věcí a tím originálněji dovedou formulovat pocity své generace.
Pro mě je ale nejzajímavější proměna jazyka, tedy proměna češtiny, kterou to u několika takových osobností přináší.
Český jazyk má své speciality. Třeba přízvuk na první slabice, dlouhé a krátké hlásky, jinou stavbu věty. Kdosi mi jednou řekl, že mluvit česky je jako přibíjet hřebíky kladivem. Domácí textaři se s tím perou jako o život. Kolikrát se v písních používají vycpávky a plevelná slova, aby skladba byla jako ze škatulky a netahala za uši. Mnozí současní interpreti různé takové textařské fauly zase zakryjí rafinovanou interpretací. No, ale tahle mladá vlna se s tím fakt nemazlí. Když Sofian v Slzách zazpívá „chci utýjiýct, ale ne-vyýiym kam“ nebo „už se ne-snaaáažim uniknout“, ucho staromilcovo trpí. Ale jak jsem se přesvědčil, teenagerům to většinou nevadí, naopak je to rajcuje.
Přestože mně to netěší, jednu zajímavou zkušenost tento jev přináší. Vždycky jsem se divil, jak Bob Marley se svou Pidgin English dokázal zaujmout anglické publikum. Chudá slovní zásoba, podivná výslovnost a přece to mezi lidmi fungovalo. Myslím, že to souviselo s tím, jak zhruba v polovině padesátých let začaly do Velké Britanie přicházet celé vlny jamajských přistěhovalců a lidé si na jejich specifickou anglickou hatmatilku zvanou patois díky ska a prvním reggae nahrávkám zvykli. Tohle může být analogická situace.
A je to také poučení i pro české kapely, které zpívají anglicky. Přesně tak vaši pokroucenou slovanskou pseudoangličtinu vnímá angloamerický posluchač. Už se na vás proto určitě těší.
Nový seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu
