Možná ještě o tom ani neví, ale tudy pro něj vede budoucí cesta. To, co dělá dnes, kříženec Ivana Mládka a Honzy Nedvěda, se brzy oposlouchá a za dva nebo tři roky začne v publiku vznikat pocit, že jeho písničky jsou na jedno brdo. Pokáč má svá melodická i textová klišé, které by vědomí tvorby pro celou rodinu mohlo nabourat.
To samozřejmě neznamená, že by byl jeho debut v O2 Aréně propadákem! Naopak, bylo to velké vítězství humoru, laskavosti, pozitivního vidění světa a přátelské bezprostřednosti. Pokáč během dvou hodin sjel skoro všechny své nejlepší písničky, přidal dueta se svými přáteli, tu a tam vtipně porozprávěl, prostě udělal všechno pro to, aby nevznikl dojem, že od začátku do konce hraje jednu a tu samou písničku. Obecenstvo, v němž většinu tvořili rodiče s dětmi mezi třemi a dvanácti roky, znalo všechny písně nazpaměť a od druhé písničky mu vytvořilo mohutný sbor.
Obrovskou Pokáčovou předností je jednoduchost a přímočarost. Jde tím proti trendu doby, která se i v běžném popu snaží o komplikovanou poezii a chrlí mnohovrstevné kompozice. Písničkářovi jako je on stačí kytara a srozumitelná poselství. Dalo by se dokonce říci, že spolu se svými vrstevníky jako je Xindl X, Michal Hrůza nebo Voxel přináší něco jako „písničky všedního dne“, které i z obyčejného tématu z fronty na poště, z partnerského nebo rodinného života, nebo z vážných či banálních lidských bolestí dělají cosi hezkého, co patří k životu.
Pokáč si na svém debutu v O2 Aréně dal záležet. Napsal pro něj úvodní písničku, kterou zpíval v kulisách obývacího pokoje, jejž zřízenci pozvolna odnášeli. Tím odkryli doprovodnou skupinu, která tu a tam zpěváka doprovázela. Byla opravdu jen doprovodná - vzhledem k Pokáčovým písním zněla spíš jako country kapela nebo dechovka bez dechů.
V druhé půlce koncertu ji nahradil smyčcový kvartet, který dal několika songům velmi neobvyklý zvuk. Zvláště oblíbená Mám doma kočku vyzněla s doprovodem smyčců opravdu originálně.
Neméně důležitým prvkem celého vystoupení byli hosté. Obvykle je na takových akcích hlavní interpret nechá zahrát několik songů a zatím si skočí na kafíčko nebo si něco šlehne, ale Pokáč dal každému prostor na jednu písničku, kterou s nimi v průběhu let napsal. Tím pádem se jen na jednu skladbu objevila Lucie Bílá (Dobrý kafe), Mirai Navrátil (Chci tančit), Pavel Callta (Písnička) nebo kluk z publika, který se pokusil zaskočit za Annu Julii Slováčkovou v I když jsme plešatý. Moc mu to nešlo, přesto sklidil velký aplaus. Všichni dohromady dali nakonec hymnickou Cizí zeď.
Těžko uhodnout, která z Pokáčových krátkých sólových, k věci směřujících písní zafungovala nejlépe. Dětem i rodičům se líbily stejně. Možná Mám doma kočku, Co z tebe bude nebo Úplně levej. Dospělí navíc ocenili Probuzení. Na závěr zazněla i Pokáčova legendární píseň Vymlácený entry, první skladba, která na něj upozornila.
Bylo to milé a bylo toho dost.
Pokáč
O2 arena, Praha
24. září 2022
Hodnocení: 68 %
