Skloubit šanson s popem je velká výzva. Když se vám to povede, budete za umělce povznášejícího střední proud. Když to neklapne, vznikne z písně navoněné nic. V Česku byli mistry tohoto žánru Hapka s Horáčkem, na opačném konci pak najdeme trapné pokusy ze všech těch narychlo spíchnutých muzikálů. Ale jinak se do tohoto žánru nikdo moc nepouští, protože je to zkrátka vyšší dívčí, a navíc pro publikum, které vás dnes do trendů na YouTube či Spotify opravdu nevynese.
O to víc mě baví sledovat hudební dráhu Igora Orozoviče, herce, jehož profese je evidentně bezpečně zakotvena na jevišti, a tak nevymýšlí v muzice žádné blbosti ani líbivosti a zkrátka si zpívá, co ho baví. Zejména jeho audiokniha o Jiřím Traxlerovi dokázala, že Orozovič vzhlíží nikoliv k hvězdám hitparád, ale k otcům zakladatelům populární hudby.
Stejně netradiční je jeho nový singl, duet s Anetou Langerovou Je to dávno. Dva milenci pinkající si mezi sebou láskyplné vzpomínky, to je celkem klasický model popového duetu. Ale ta poetika v kombinaci s lehce napjatým, téměř znervózňujícím hudebním doprovodem, z toho dělá skutečně zajímavý a plnohodnotný pop šanson, co si nijak nezadá s nahrávkami Hapky s Horáčkem. A když si pak přičtete ještě klip s Dekkadancers nebo Rostislavem Novákem starším, je jasné, že tady se opravdu nedělá popíček na první signální.
Těžko odhadovat, jak moc stíhá být Orozovič se svou kapelou tvůrčí, kadence vydávaných singlů odpovídá spíš volnějšímu tempu. Ale při poslechu Je to dávno se nabízí myšlenka, že by vůbec nebylo od věci, kdyby si od Orozoviče nechaly sem tam napsat písničku velké hvězdy tuzemské popmusic. Jen houšť takových singlů!