Chinaski prý Smůlu původně na desku Frihet vůbec nechtěli dát. Michal Malátný bojoval s pochopitelným ostychem, jelikož text napsal zesnulý kamarád, režisér Martin Dolenský. Zpěvák nakonec slova trochu upravil a píseň s kapelou nahrál, což je dobře. Dojemně totiž zavírá celou desku, a navíc se melodický zpěv v kombinaci s klávesovým doprovodem liší od standardu, kterým Chinaski fanoušky i rádiové posluchače zásobí. Ta píseň zkrátka obstojí sama o sobě, ať už na desce nebo třeba jako přídavek koncertu, který nechce skončit vygradovaným finále, ale melancholickým zamyšlením na cestu domů.
Stejně silný – a to v klipech rozhodně nebývá vždy zvykem – je však obrazový doprovod Smůly. Dostala ho na starost mladá režisérka Františka Bakošová a podle tiskové zprávy měla volnou ruku, což je znát. Výsledkem je totiž melancholický příběh o bloudění Smůly periferií poskládaný z obrazů, za něž by se nemusel stydět žádný studentský snímek s artovými ambicemi. Některé záběry jako kdyby vypadly z raných filmů Bohdana Slámy.
Chinaski tak trochu bojují s pověstí poprockových rutinérů a kapelou pro rádia, což je pozice, jakou část klubové scény nebývá ochotná přijmout. A není divu, některé starší hity zní kolovrátkově. U náročnějšího posluchače vyvolávají stejný pocit, jaký má cinefil u romantických komedií s Langmajerem. Smůla ale dokazuje, že jde o předsudek. Kapela se i po mnoha letech na scéně umí vytasit se silnou skladbou obsahem a provedením vymykající se jejímu zažitému repertoáru.