Na začátek se ale vraťme do roku 2019, kdy se The Specials dvaačtyřicet let po vzniku nečekaně dostali s albem Encore na první místo britské albové hitparády. Jak se jim podařilo zabodovat s deskou, kterou z většiny tvoří coververze?
Při prvních minutách poslechu Encore jsem vůbec nechápal, co se děje. Připadalo mi, že na internet někdo nahrál skladby úplně jiné kapely, snad aby napálil hudební piráty. Pro záznam dodám, že jsem měl album už dva měsíce objednané na vinylu. Místo temného 2 Tone ska začalo hrát strojené funky, v němž unylý vokál Terryho Halla nešlo ani rozeznat. Další skladba? Zase funky, tentokrát s mluveným slovem, hlas nepovědomý. Po chvíli zmateného proklikávání ostatních skladeb jsem se urazil a šel spát. Tu noc mi The Specials zněli jako banda obstarožních chlápků z lokálního pubu a vůbec jsem nechápal, proč tu desku vůbec natočili. Singly totiž nic takového nenaznačovaly.
„Nespravedlnost nestárne, máme stejné problémy, jako jsme měli tehdy,“ srovnával Horace Panter dnešní bezpráví s tím, které kapela komentovala před čtyřiceti lety.
Ten první, Vote for Me, vyšel už v prosinci a bez okolků navazoval na rok 1981, kdy se kapela ve vyčerpání a hádkách rozešla. Pochmurná atmosféra, ostrý společenský komentář a táhlé sólo na pozoun, to vše dávalo vzpomenout na temný hit Ghost Town, kterým sesadili z trůnu baladu One Day in Your Life, první britské number one v sólové kariéře Michaela Jacksona. The Specials se na začátku osmdesátých let povedlo zachytit klaustrofobickou atmosféru raného thatcherismu, kdy byl nacionalismus v rozpuku, lidé bez práce, města bez života a kluby zavřené. Přes neoddiskutovaný úspěch to byla poslední skladba, kterou The Specials natočili v původní sestavě. Ze zakládajících dnes zbyli jen tři, nevybíravá rétorika jim ale zůstala. „Všichni jste opilí penězi a mocí, uvnitř vaší slonovinové věže, učíte nás všechny hloupnout a píšete si zákony na vlastní ochranu,“ zpívá Terry Hall na nové desce do zataženého reggae beatu.
Desatero roku 2019
Druhý singl 10 Commandments byl zase lehce riskantním experimentem. Jde totiž o svérázné přepracování stejnojmenného singlu od legendy žánru Prince Bustera, který nadobro přestal kázat před dvěma lety. The Specials mají k Busterově tvorbě specifický vztah – jeho hit Al Capone „vysamplovali“ do debutového singlu Gangsters, který byl zároveň prvním počinem labelu 2 Tone Records. Ten si kapela založila, aby měla pod kontrolou nejen hudbu, ale i vizuální stránku, prostě aby si udržela absolutní tvůrčí svobodu. Psal se rok 1979 a horečka jménem 2 Tone se začala šířit Albionem, o čtyřicet let později jim ale nejsou žádné ikony drahé.
Buster ve svém Desateru z roku 1967 káže ženám, že nesmějí myslet na jiného muže než je on, zakazuje jim pokřikovat na ulici, pokud ho uvidí kráčet s jinou ženou, nesmí kouřit, pít ani klít, protože muž takové způsoby nesnese. Když Terry Hall na tu skladbu po letech narazil, bylo mu jasné, že si zaslouží současné zpracování. I když ze strany Bustera šlo spíš o vtip než maskulinní naparování. Svá přikázání nečekaně sepsala a přednesla Saffiyah Khan, rodilá Britka, napůl Pákistánka, napůl Bosňanka. Před dvěma lety ji náhodou proslavila fotografie, kde se s nepřehlédnutelnou elegancí usmívala do obličeje vzteky rudému nacionalistovi na tragikomické demonstraci English Defence League v Birminghamu. A kromě sebevědomého úsměvu na sobě měla mikinu The Specials.
Nepravděpodobnou hrdinkou alba Encore se stala Saffiyah Khan, sepsala desatero přikázání roku 2019 a nesmlouvavou rétorikou připomíná dubového básníka Lintona Kwesi Johnsona. „Nebuďte aktivisté, buďte aktivní,“ reagovala před dvěma lety na mediální zájem, který vzbudila její fotografie z demonstrace.
Právě břitké a trefné komentáře společenskopolitického dění vedly na přelomu 70. a 80. let k fenomenálnímu úspěchu kapely, která si dodnes drží status legendy. Jako muzikanty je formovala nesmlouvavost a přímočarost punk rocku, na jeho energii později naroubovali rytmy ska a reggae. Tyto žánry v kontinentální Evropě doprovází pachuť festivalové zábavovky, jenže v Británii stejně jako na rodné Jamajce vždy platily za hudbu přehlížené periferie a hlas utlačovaných.
Hudba krachu
Jedna z nejsilnějších komunit karibských imigrantů se usadila v hrabství West Midlands a karibské rytmy se staly přirozeným jazykem ulice. Coventry bylo britským Detroitem, pásy v továrnách na automobilové motory se ale zastavily o několik desetiletí dříve a místo motownu dalo světu 2 Tone. Z Coventry pocházejí The Specials a The Selecter, The Beat vzešli z nedalekého Birminghamu. Právě na industriální sever dopadly vládní škrty Železné lady nejvíc a sociální nerovnost nabyla takových rozměrů, že se jí bylo možné téměř dotknout.
Jakmile vládní garnitura začala vinu za tristní ekonomickou situaci svalovat na imigranty, ulicemi se rozhořelo násilí, a když nebylo na denní chléb, staly se jím rvačky a vraždy s rasovým podtextem. A do toho začala parta bílých a černých děcek objíždět zemi v rozhrkaném autobusu a šířit myšlenky sounáležitosti. Londýn takovou hudbu nabídnout nemohl, i proto je produkce žánrových (a také násobně populárnějších) kolegů Madness spíš praštěnou zábavou než krystalickým komentářem doby.
Mezi oddané fanoušky The Specials patřila i Amy Winehouse.
Podle současných členů všechno změnilo turné s The Clash, na které je přizval Joe Strummer poté, co zašel na jeden jejich koncert. „Naučili nás, jak má kapela vystupovat. The Clash vešli na stage a všechno vybuchlo. Začali jsme dávat do koncertů sto procent energie. Ne že se šouráš po pódiu a mumláš: ‚Jestli by vám to nevadilo, zahráli bychom ještě dalších pár songů‘,“ vzpomíná basák Horace Panter na turné z roku 1978.
Za opravdový zlom ale označuje belgický festival The Bilzen Rock z léta 1979. The Specials zrovna podepsali smlouvu s vydavatelstvím Chrysalis a mimo Británii byli stále prakticky bezejmennou kapelou. „Pořád jsme s sebou vozili aparát, který jsme si vyžebrali, půjčili nebo nakradli. Ten večer jsme vystupovali s The Cure, The Pretenders, The Police a AC/DC a v Belgii o nás nikdo neslyšel. Jenže když jsme začali hrát, rozsekali jsme to tam na kusy. Asi čtyři metry od pódia stál plot, lidi ho hned strhli a navalili se pod stage,“ vypráví Panter.
Přestaň dělat potíže
Rok nato vydali eponymní debut, za producentským pultem seděl (tehdy také naštvaný) mladý muž jménem Elvis Costello. Na černobílém LP se podařilo zachytit hutnou i ospalou atmosféru zbídačeného ostrova chvíli před explozí. The Specials z velké části vycházeli ze starších jamajských klasik, jejich poselství ale skvěle rezonovalo i v britských reáliích. Ikonická A Message to You Rudy, původně od Dandyho Livingstona, odsuzuje pouliční násilí stejně jako Too Hot od již zmiňovaného Prince Bustera. „Jen proto, že jsi nikdo, si nemusíš myslet, že jsi špatnej,“ dodává sebevědomí Terry Hall v Doesn’t Make It Alright a pokračuje: „Jen proto, že jsi černej kluk, jen proto, že jsi bílej, nemusíš nenávidět. Neznamená to, že se musíš rvát.“ Další skladby se věnovaly promrhanému mládí (Too Much Too Young) nebo ředění nudy bezúčelným pitím alkoholu (Nite Club).
Kapela intenzivně koncertovala a rok poté vydala druhou desku More Specials... Tehdy se rozhořely spory mezi klávesistou Jerrym Dammersem, který se pasoval do funkce kapelníka, a zbytkem kapely. Šlo především o hudební směřování, Dammers experimentoval s jemnějšími zvuky, své si nakonec prosadili i ostatní, a na albu jsou tak slyšet také ozvuky rockabilly nebo soulu. Album dosáhlo páté příčky v žebříčku, kritika ho přijala kladně, většina členů z kapely ale po jednom koncertě prostě odešla. Dammers se snažil dál fungovat pod názvem Special AKA, v různých sestavách pak nahráli několik alb, nikdy už to ale nebyli The Specials. I to pomohlo kolem kapely vytvořit auru legendy.
Zabít nudu
Na začátku přitom neměli velké ambice, hudba byla formou úniku ze zdánlivě bezvýchodné reality. „Byla to alternativa k tomu, že jsme nevedli žádný život. Práce nebyla, většinu z nás vyhodili ze školy, takže jsme jen posedávali a byli nezaměstnaní. Nebylo z čeho vybírat,“ vzpomíná s odstupem času zpěvák Terry Hall, jehož introvertní osobnost stála v protikladu vřavě na pódiu i pod ním. Ostatně, po odchodu z kapely se zase spíš jen hledal. S Fun Boy Three nebo The Colourfield se mu dvakrát nedařilo, to samé platí pro jeho sólovou kariéru.
Permanentní sklíčenost v jeho obličeji zavdala v 80. letech vzniku městské legendy, podle níž Hall nebyl schopný úsměvu kvůli fyzické dysfunkci. „Nikdy jsem to nepovažoval za nutné,“ odpověděl před devíti lety reportérovi televize ABC, proč ho tehdy nikdo neviděl smát se. V té době už mu diagnostikovali maniodepresivní psychózu a lehkou formu schizofrenie a měl za sebou léčbu, v roce 2004 se totiž pokusil o sebevraždu. „Celou dobu jsem to stejně věděl, jen jsem se vyhýbal doktorům a ordinoval si gin, což není úplně nejlepší medikament,“ přiznal Hall.
Když se dostal z nejhoršího, obvolal kapelu. Návrat The Specials na pódia přitom dlouhé roky tvrdošíjně odmítal. Dnes se mu daří ataky předvídat a díky lithiu a „hardcore drugs“ je dokáže také potlačit. „Je to velmi zvláštní. Jako byste sledovali jizvu, která vám roste na noze,“ svěřil se před měsícem Guardianu.
Dobře informovaný optimista
Podle jiného přiznání ze začátku roku mají ale jeho psychické problémy mnohem hlubší a drastičtější původ. Hall v nedávném rádiovém rozhovoru potvrdil, že byl jako dvanáctiletý unesen do Francie skupinou pedofilů. Šuškalo se o tom už dlouho, především kvůli syrovému textu písně Fancy That z éry Fun Boy Three, který začíná slovy: „Vzal jsi mě do Francie a sliboval, že mě naučíš francouzsky.“ V písni pak popisuje, jak se s učitelem angličtiny ubytoval na hotelu, kde ho dospělý večer osahával. Podle všeho to ale nebylo jen jednou a jenom jedním mužem.
„Asi rok jsem bral valium a nechodil jsem do školy,“ vysvětlil svůj vyhazov v nových souvislostech. Pracoval, kde to šlo, chvíli i jako pokladač cihel, a po zhlédnutí koncertu Sex Pistols se připojil k punkové kapele. Po té děsivé zkušenosti chtěl, aby někdo poslouchal, co si myslí. „Negativní zkušenost jsem proměnil v pozitivní věc,“ hodnotí trauma s odstupem desítek let. Na aktuálním albu Encore popisuje vlastní duševní strádání v písni The Life and Times (Of a Man Called Depression). „Hádej co? Svět skončil včera. Dnešek je jen akční opakování. A peklo je tam, kde nebe není. Tak jsem tu, dobře informovaný optimista,“ vypráví do pološíleného beatu.
Zbyla jen naděje
Fanoušci mají občas pocit, že muzikanti jsou tu od toho, aby plnili jejich očekávání. A přesně tomu se The Specials chtěli vyhnout. Toho večera, co jsem si Encore pustil poprvé, mi to nedošlo. To album dává smysl. První píseň je cover od The Equals, první britské rasově smíšené kapely, což je titul, který bývá často a mylně připisován právě The Specials. Ve druhé skladbě Lynval Golding vypráví o přímých zkušenostech s každodenním rasismem, nicméně historku o tom, jak ho nacionalisté pobodali (a málem zemřel), vynechal. Nová verze The Lunatics s refrénem „šílenci převzali vládu nad blázincem“ sedí na současné politické špičky stejně jako v roce 1981, kdy ji vydali Fun Boy Three. Reggae klasika Gun Fever může být úlitbou oddaným fanouškům žánru stejně jako odkazem na smrtelnou dostupnost střelných zbraní v USA, kde Golding už léta bydlí. Embarrassed By You je věnována násilí páchané noži. Počty ubodaných teenagerů v Anglii stoupají a jednomu takovému útoku loni podlehl i synovec Nevilla Stapla, původního člena kapely.
V celku to zní jako apokalypsa za slunečného dne, už jen proto, že společnost se za těch čtyřicet let očividně vůbec nepoučila. Svět se jen stal složitějším a je mnohem těžší ho číst v termínech dobra a zla. To mimochodem The Specials skvěle interpretovali na obalu alba. Černobílé kostkování v 80. letech znamenalo jednotu černých i bílých muzikantů stejně jako hru názorových protikladů. Jenže kárování je na obalu alba tak titěrné, že se černá a bílá slévá do šedé. Ne nadarmo album končí písní We Sell Hope. Jak kapela opakovala v tehdejších rozhovorech, co jiného kromě naděje nám zbylo?