The Prodigy se na pódiu objevili se sluncem za obzorem. Šero a nastupující tma znamenaly, že jako první kapela festivalu mohli rozjet opravdu pořádnou světelnou show. Což udělali. Hodinu a půl jejich koncertu protínalo oblohu víc laserů než ve Star Wars, obvykle v zelené, červené nebo modré, občas i v pestrobarevných kombinacích. Na kapelu na pódiu dohlížela obrovská figura v kápi, které z očí šlehaly další lasery.
Na chvíli se vrátil na scénu i bývalý frontman, zesnulý Keith Flint, když lasery vykreslily jeho siluetu na obrazovkách a on pak divoce tančil spolu s publikem. I když se tak na scéně na chvíli objevil samotný "firestarter", rozpumpovat v publiku Rock for People oheň nebylo pro Prodigy úplně lehké. Museli nejdřív náloží hutné elektroniky a lámaných beatů zavřít generační nůžky.
Bylo zajímavé sledovat, jak se kapela po těžké ztrátě proměnila. Maxim Reality převzal roli jediného frontmana a svoje "voodoo lidi" vtahuje do hry odlišným způsobem a s mnohem větší vervou než dřív. Nabízí se srovnání s posledním vystoupení Prodigy na stejném festivalu – zatímco tehdy kapela vystoupila v plné sestavě a moc se to nepovedlo, tentokrát to bylo s plným nasazením. Tentokrát koncert "udělala" především nostalgie.
Komunikace s publikem se přirozeně nesla hlavně v duchu hecování k tanci. Maxim se ale postaral i o jeden hezký, kamerami nepřenášený a tedy prakticky nikým nepovšimnutý moment, když seskočil z pódia a jednoho fanouška na vozíčku v tričku The Prodigy nechal do mikrofonu zařvat “I Got the Poison”. V té smršti jejich koncertu to byl dojemný moment pro všechny, kdo ho mohli zaznamenat. (Za upozornění děkuji Filipovi DTA.) Jedno gesto totiž siluetám tanečních šamanů na pódiu a legendám žánru dodalo ještě větší lidskost a typ emoce, na kterou v jejich hudbě nebývá úplně místo.
Foto: Rock for People (Vojtěch Mervart)
Po hodině hraní vyklidili Prodigy pódium a nechali fanoušky ať se chvíli snaží, někteří malověrní se dokonce obávali, jestli to už není skutečně předčasný konec (jako loni u Machine Gun Kellyho) a řada lidí začala opouštět plac. The Prodigy se ale nakonec samozřejmě ještě vrátili a zahráli poctivý přídavek. Celkově kapela předvedla velmi podobný set jako minule v Praze, došlo na všechny hlavní hity jako Omen nebo Breathe, které důkladně roztančily celou plochu hradeckého letiště, i když často zněly v nových verzích a z textu Smack My Bitch Up už ta "čuba" zmizela.
Pro hradecké publikum naspeedované fešným hlukařením a metalcorem své generace to byl edukativní výlet do minulosti a k prazákladům jednoho žánru. Producent a hlava The Prodigy Liam Howlett ukázal, že k tomu rozpoutat rokenrolové peklo, nejsou potřeba ani tak kytary ale hlavně energie, kterou lze vetknout do čehokoliv. Těžko říct, zda publikum úplně docenilo, že před sebou má partu, která kdysi vynalezla nový sound a před lety jím rozmetala svět. Možná už je to dneska jedno. Prodigy jde každopádně ke cti, že přes všechny šrámy a oslabení nakonec nepůsobili jen jako retro parta.