Kapela přichází na pódium za zvuků intra Jungle Boogie od Kool & The Gang. Zatímco Carl Barât vypadá, snad až na pár vrásek navíc, pořád stejně, Pete Doherty se pořádně zakulatil. Jak se nechal slyšet v rozhovorech, vděčí za to prý tomu, že vyměnil heroin za sýr comté na tousťáku. Budiž mu přáno. Setlist otevřel první song Vertigo z alba Up The Bracket a následoval slet dalších písní z téhle desky v naprosto stejném pořadí, jako na seznamu skladeb. Mezi jednotlivými songy střídal Carl i Pete jednu kytaru za druhou, Pete je ledabyle házel po svém technikovi, který si mumlá pod vousy něco, co začíná na “fuck”. Ale směje se.
Pete i Carl fungují na pódiu pořád jako soulmates, ta chemie mezi nimi je stále silně patrná. Gary Powell za bicími se ze sebe snaží vytřískat to nejlepší a slabší moment byste hledali během večera jenom těžko. Kdo by se obával toho, že půjde o nudnou záležitost čtyř otrávených rockerů za zenitem, nemohl být víc vedle.
V klubu převažovalo zahraniční osazenstvo, které skoupilo lístky už někdy koncem července, kdy se koncert vyprodal. Očekával se přesun do většího prostoru, to se ale naštěstí nestalo. Takhle kapela je zvyklá na o dost větší pódia, zastávky celého tohoto podzimního turné ale vypadají spíš tak, že si chtěli spíš prostě jen udělat radost, než z toho něco vytřískat.
Po odehraném albu Up The Bracket přichází menší pauza. Následuje série těch nejznámějších songů. Gunga Din, You’re My Waterloo, What Katie Did a na úplný závěr i Can’t Stand Me Now a Donť Look Back Into The Sun. Během poslední zmiňované skočí Pete do davu na pořádný stagediving, následuje ho Carl i John, Gary tuhle podívanou sleduje s pobavením v dostatečné vzdálenosti. Prostě paráda. Nezbývá než zamáčknout slzu a jít domů.
V Praze zahráli The Libertines poprvé, Pete Doherty se u nás ale už ukázal se svými Babyshambles v 2013 a taky sólo na Rock For People v 2015. Snad se některý z tuzemských festivalů hecne a přiveze je v létě. Přeci jen byli letos i na Pohodě, takže tohle přání není snad tak nemožné.