V případě některých kapel a hudebníků bývá tak častá frekvence až podezřelá. Existují na to téma někdy až zbytečně kruté, byť trochu pravdivé fóry. Nicméně Stingovi táhne na 73 let, v televizi se poprvé s The Police objevil pár týdnů po mém narození v roce 1978 a nikdy jsem nepochyboval, že má tahle výrazná osobnost populární hudby po letech vyřešenou nejen lásku k hudbě a životosprávu, ale i byznys.
„Co tam dneska je?“ ptají se dvě dámy kousek od lochotínského amfiteátru, když se mířím ještě tzv. „na Stinga“ protáhnout na blízké venkovní hřiště po neobvykle dlouhé cestě z Prahy do Plzně. Při mé odpovědi nás míjí pán, který utrousí: „No, když se to někomu líbí...“
Dáváme se do řeči. Ptám se, co má rád on, říká že spíš artovější nebo rockovější věci. Třeba Pink Floyd. Sting mu prý padá spíš do škatule s Phillem Collinsem nebo Eltonem Johnem. Když to zkusím přes The Police, tak i ti jsou pro něj spíš pop rock. Říkám mu, že mu vlastně rozumím a vyprávím, jak mě na Stinga nebo Petera Gabriela naučili rodiče. Oba jsem pak při hledání vlastní hudební cesty dost odsunul a neviděl vlastně nikdy naživo. A šance přišly až teď. Přátelsky se loučíme, přejeme si fajn zbytek dne a koncert.
Šance vidět Stinga až zrovna teď mi dává smysl. Loutnu konečně nevozí (pro rýpaly doporučuji díl seriálu Life's too short právě se Stingem), jezdí v triu s bubeníkem Chrisem Maasem a kytaristou (a dlouholetým spolupracovníkem) Dominicem Millerem. Koncert je v již zmíněném Lochotínském amfiteátru, který v tomhle období zase na chvíli vytáhne větší koncerty ven z hal. Vzpomínám na festival E.T. Jam ´99 na pražském Džbánu, který byl situován vlastně velmi podobně, člověk seděl na dece a chodil si z travnaté plochy blíž pro muziku. Stejně tak nikdy nezapomenu, jak pozitivně mě právě tehdy sestřelil Bryan Adams, který pro mě do té doby byl prostě spíš „jen“ skvělým rádiovým hitmakerem a tehdy přivezl podobně postavené trio a hrál v něm ke zpěvu překvapivě na baskytaru. Fungovalo to fantasticky. Nakonec Adams z té šňůry vydal živák Live at Budokan. Tohle vzpomínkové kombo ve mně živilo naději na trochu jiný koncert.
Naposledy jsem byl v Lochotínském amfiteátru v devadesátých letech na Lucii. Nějak jsem pozapomněl, jak celkem obří je a jak vypadá vyprodaný. Což mi hned vzápětí, krátce před osmou hodinou, kdy Sting s kapelou vyšel na pódium, a zhruba dalších asi čtyřicet minut, připomínal zvuk, který v horní třetině amfiteátru zněl velmi dalece tomu, co čekáte od show velikána, jakým Sting je. Je ale třeba to nevzdávat a probojovat se lesem rukou s langoši a panáky a jít takzvaně štěstíčku trochu naproti. V polovině, kde se láme část na stání a sezení už jsem byl trochu klidnější. Muset zůstat výš, tak to nerozchodím. Potvrzuje se zároveň i pravidlo, že zpěv je po snaru až druhý nejdůležitější zvuk v hudebním mixu - snare (česky virbl, rytmičák) je naštěstí precizní. Stejně jako Chris Maas, který perfektně celé trio drží.
Turné Sting 3.0 přináší fanouškům a návštěvníkům až skoro vysněný setlist, který čerpá z bohaté Stingovo diskografie, sází na ty nejchytlavější pecky (Message in the Bottle, Fields of Gold, Englishman in New York) a některé z nich jsou zejména v poslední zhruba třetině koncertu vrcholem večera (So Lonely, Walking on the Moon, Shape of my Heart).
Stingovi je téměř 73 let. Jeho ruce na velkoplošných obrazovkách jsou důkazem, že tenhle chlapík se o sebe stále pečlivě stará a možná i díky józe a dalším praktikám, které si osvojil, si energii večera rozložil a dávkuje ji tak, aby posledních zhruba čtyřicet minut bylo opravdu vrcholem večera. Možná i proto měl ale koncert dost rozpačitý start a kontrast některých momentů byl až nemile překvapující. Sting sám až na výjimky pojímá koncert spíš v pohodovějším duchu a nabízí se otázka, jestli v takových momentech prostor velikosti Lochotínského amfiteátru není až příliš obří. Naplnit ho koncertní energií a kvalitním zvukem je logicky nelehký úkol.
Vyprodaný amfiteátr si naštěstí užíval večer se zapadajícím sluncem bez deště. A to i přestože extrémní úhrn srážek z posledních dní zanechal na areálu stopy.Vidět a slyšet Stinga naživo po tolika desítkách let od seznámení s jejich hudbou (stejně jako nedávno i Petera Gabriela), a mít v obou případech možnost zažít je v rámci open air koncertu, kterému přírodní podmínky přály víc než ty technické, bylo svým způsobem osvěžující a nikdy bych neměnil za velký halový koncert. Něco ve mně mi ale napovídá, že životní zážitek z koncertů těchto pánů mě teprve čeká.