Historie hysterie (Archiv dochovaných nahrávek 1973–1975) 2CD (Guerilla Records 2004)
„Je mi 23 / a mám špatný sny / sem slepec žádnej světec.“ Tak tohle je nejzákladnější deska DG 307. Je složena ze záznamu pěti koncertů a shrnuje řadu nejdůležitějších Zajíčkových recitativů – programové Anti, známé též jako Ivo de Luxe (Ivo Pospíšil v něm hraje na vysavač), Banán prorok (známé více pod prvním veršem „Když tě čapne ranní svěrák“), legendární skladby Papírový absolutno, Sv. , Degenerace, Kanál zvanej fetišmus atd. Esence Zajíčkovy Jirousem inspirované poetiky, uvedená v život skrze Allena Ginsberga (formálně neobvyklá častá forma litanií, inspirovaná židovsko-křesťanskou kulturou) a o kapku umírněnějším Gregory Corsem. Nikdo z undergroundu se nikdy nepřiblížil Jirousovým vizím ze Zprávy o třetím hudebním obrození jako Pavel Zajíček na této desce. Stejně jako Jirous chce Zajíček naplnit svůj sen a po způsobu radikálních husitů „odejít na hory“, tj. žít v komunách nezávisle na režimu, který zuří venku. Stát se třeba i mučedníkem („sv. Pavel / celej život stíhán / sv. Štěpán / ukamenován / Jan Křtitel / sťat / Ježíš / ukřižován“). Generační poselství, možná někdy velkohubé, ale fascinující až extatickým nadšením z pocitu odporu ke stávající realitě.
Dar stínům (jaro 1979) bytová nahrávka (Globus 1992, rozšířená verze Guerilla 2013)
Dégéčka urazila nečekaně velký skok. Pořád jde sice o voice band, postavený na recitaci, ale místy už se rodí skutečné písně. Hned úvodní skladba Lidi krve zní skoro jako folk song. Doprovody jiných skladeb jsou umírněné a nástroje většinou snadno čitelné. Zajíček si tentokrát libuje v repetitivních principech. Například v písni Tvůj kraj stejně jako můj kraj jde do prdele sbor opakuje název skladby jako smyčku a stává se tím rytmickým prostředkem, do něhož Zajíček recituje svou litanii. Repetitivní princip je rovněž přítomen v asi nejslavnější skladbě desky, postavené na monotónním opakování sloganu Opustil mě anděl. Zajímavý je i závěr desky, osmiminutová skoro instrumentálka Slepý ptáci, která by se hodila do Štorchova románu Osada havranů. Jen zhruba v polovině se ozve krátký recitativ: „Slepý ptáci / sme slepý ptáci / letíme tam / i když nevíme kam / přesto / letíme tam.“
Pták utrženej z řetězu (podzim 1979) bytová nahrávka (Globus 1992, rozšířená verze Guerilla 2013)
Jirous v recenzi Kundy, rty, ústa, tváře, masky (Vokno 1980/3) napsal o této desce: „Shrnuto: syrové, destruktivní, rozbořené, derealizované, rozervané, někdy i nesrozumitelné.“ Nejsem si jist, zda to dnes vidíme stejně. Naopak, zdá se, že Mejla Hlavsa se dokonale dokázal sžít se Zajíčkovou poezií a zároveň si vybojovat vlastní místo na slunci, v němž je prostor nejen pro hluky, ale tvoří i hudbu. Sice hodně vzdálenou běžnému charakteru, ale přesto se smyslem pro organizovaný řád. Jakkoli to jsou z hudebního hlediska bizarní písně, je v nich cosi srozumitelného. To proto, že Zajíček skončil s poezií výkřiků a jeho texty vypadají trochu jako popisy obrazů, často autoportrétů.
Torzo (léto 1980) bytová nahrávka (Globus 1992, Guerilla 2013)
Zajíčkova erotická deska, plná velmi robustní intimity. Hned první skladba Dr. Mundi a Dr. Cmundi, jen dva hlasy, naznačuje, o čem bude řeč: „propast je v mase / v tom slaným i krvavým“. Poetických erotických obrazů je na desce víc než dost: „má ráda, má ráda pořádně rostlý / stromy“, „vodhodil jsem tento okamžik / do bílýho kapesníku a do trávy“, „on šel a udělal jí to na podlaze“, „Chci tě jen lízat / až na kost / ten dar slanýho lízátka“ atd. Volbou slov a siláckou atmosférou básní připomíná poezii Jiřího Koláře z přelomu čtyřicátých a padesátých let. V kontrastu s tím je hudba, podepsaná jako kolektivní dílo, velmi tichá a úsporná. Klavír, často dokonce preparovaný, strunné nástroje, vokál připomínající hlas muezzina, svolávajícího k modlitbě. DG si tentokrát zkoušejí hrát s prostorem – hlasy přicházejí z obou kanálů a často z dálky. Vrchol Zajíčkovy předemigrační tvorby vyvolává otázku: Kam by se asi dostala tvorba DG 307, kdyby Pavel v roce 1980 nevycestoval?
Pustá země 1982 (2017)
Svou kreaci na téma básně T. S. Eliota vytvořil Pavel Zajíček „během několika nocí“ roku 1982 v londýnském Studiu Cold Storage. Použil při tom umělecký postup, kterému se v předelektronické době říkalo „studio jako hudební nástroj“. To znamenalo, že nahrál pět částí něčeho mezi improvizací a komponovanou skladbou a dílo pak dokončil s využitím tehdy dostupných studiových prostředků – echa, dozvuku, filtrů, děličů atd. K celému projektu mu stačil pouze hlas a preparované piano. Zajíček se ve své kompozici nepochybně vyrovnává s pocity, které ho pronásledovaly v nelehkých dobách před emigrací a těsně po ní. Ve zvukových objektech se jasně značí smutek a zoufalství, frustrace, beznaděj i osamělost. Je to náročná deska pro hodně zkušené nebo otrlé posluchače, kteří jsou schopni snést sebevětší porci bolesti, sálající z poněkud šíleného díla. Album vyšlo až po pětatřiceti letech od svého vzniku.
Uměle ochuceno/ Artificially Flavoured (1992)
Návrat do Čech a návrat k Mejlovi, který hraje na desce na všechny klíčové nástroje (s výjimkou opravdu umělého dochucení automatickým bubeníkem)! Nejlepší polistopadová nahrávka staré gardy českého undergroundu názorně demonstruje, proč Ivo Pospíšil označil Mejlu Hlavsu za „Mozarta českého undergroundu“ – album je plné neobvyklých kytarových a syntezátorových zvuků, sól a meziher doplňovaných éterickou vokalízou Míši Němcové, připomínající filmovou hudbu k nějakému středověkému filmu. Pavel se představuje jako zdatný a přesvědčivý recitátor svých básní. Některé z nich (Nic zvláštního, Příběh I – New York Praha Paříž, Svět z papíru) patří k tomu nejlepšímu, co napsal. A poselství? Je obsaženo v poslední strofě Příběhu II: „Žiješ podivnej příběh je plnej úzkosti / žiješ podivnej život je plnej prohranejch bitev / žiješ podivnej život je plnej mlčení / žiješ podivnej život je plnej posedlosti / nelze se vracet nelze spočinout / nic jsem se nenaučil vracím se opakovaně do stejný řeky.“ Skvostná deska, přehlížený milník české rockové hudby.
V katedrálách ticha 1994 (2011)
Obsáhlý sestřih záznamů ze dvou koncertů z jara 1994 (Praha a Brno) se vrací ke skladbám z Uměle dochuceno. V osmičlenné sestavě, v níž nechybí ani Mejla, nabízejí Dégéčka proti studiovým nahrávkám plnější zvuk. V mnohém je to deska René Starhona, jehož bicí dominují většině skladeb a dávají písním jakýsi obřadní, možná až slavnostní nádech. V některých momentech kapela opouští svůj experimentální kurník a vydává se vstříc směrem k rocku. Jako Velvet Underground. Prostě Pavel si poprvé zkouší, jak by mu slušel mainstream.
Magický město vyhořelo 1994 (2008)
Snímek z dnes už neexistujícího klubu v Jilské z 15. 10. 1994 je první z řady koncertních alb stále se personálně proměňujících DG 307. Začíná dlouhou instrumentální plochou, jíž dominuje Zajíčkovo cassio, občas dokreslované zvukomalebnými tóny kytaristy Oty Alfreda Michla. Následují neobvykle postavené „písně“, složené ze Zajíčkových recitací, střídající křehčí a robustnější polohy doprovodné skupiny (mimochodem asi nejlepší, kterou kdy PZ měl). Pavlova poetika se pohybuje někde mezi Williamem Blakem a Allenem Ginsbergem a kapela recitátorovy vizionářské momenty dokonale cítí.
Kniha psaná chaosem (1996)
Druhá polistopadová studiovka vznikala v Kollerově studiu Cox, které většinou obývala skupina Lucie. Michal Dvořák se dokonce podílel na masteringu desky. DG 307 byli tehdy pro změnu sedmičlenní, ale nezdá se, že by úplně fungovala chemie mezi hudebníky. Zvuk je navíc poněkud plochý, takže se logicky do uší posluchače vkrádá pocit, že umělcova radost z návratu do země nenápadně mizí. Desce nejspíš hodně pomohl remix. I tak se na nahrávkách najde pár krásných momentů, například dialog houslí Pavla Cigánka a violoncella Tomáše Schilly za doprovodu bodhranu v Křídlu anděla.
Siluety (1998)
Třetí studiová deska DG 307 pokračuje v pozvolných úkrocích od „organizovaného chaosu“ k recitovaným písním. Posun je dovršen ve skladbě Tygr na slova Williama Blakea, která má málem charakter poprockového hitu. Však také hudbu k ní napsal Mejla a dávno před touto nahrávkou z ní udělal něco jako undergroundovou hymnu. (Mimochodem, Zajíček ji zpívá v anglickém originále.) Kapela hraje v mírně obměněné sestavě z předchozí studiovky a tentokrát zní pestřeji a méně unaveně. Zajíčkovy texty jsou tentokrát méně kazatelské, spíš si kladou základní lidské otázky, aniž by na ně autor hledal odpovědi: „Vo čem ten příběh člověka vlastně je?“ ptá se na konci Valčíku a o kus dál se obrací do sebe: „Tolik započatejch cest / bez cíle neukončených / co jsem za sebou zanechal / ty hromady pouštního písku / proměňujícího se bouří / jinak nic.“ I v tom cítíme přelom v Pavlově tvorbě, cestu od extrovertního vizionáře k introvertnímu básníkovi, od Mejlou inspirovaného rebela ke křehkým introspekcím.
Koncert 1999 (1999)
Poslední deska DG 307, vydaná v devadesátých letech, je znovu záznamem koncertního vystoupení, i když na něm chybí jakákoli interakce s publikem. Má shrnující charakter – obsahuje především živé verze skladeb z Knihy psané chaosem a Siluet. Mezi devatenácti písněmi je jen jedna z Uměle dochuceno (základní Zajíčkovo umělecké vyznání Praha New York Paříž) a tři kompozice ze sedmdesátých let – všechno jako přídavky na závěr koncertu, a navíc úpravách, které mají daleko k explozivnímu provedení z mladších let. Koncert sám o sobě je hodně surový snímek až na hranici amatérských záznamů z dob totáče, což se podepisuje hlavně na sejmutí Zajíčkova hlasu. Není to úplně minus – albu to naopak dodává na autenticitě. A o to autorovi jako producentovi nejspíš šlo.
Pavel Zajíček: Zvuky sirén (NÉNIE) (2001)
První deska Zajíčkova autorského čtení, natočená v kostele sv. Salvatora 5. 6. 2001. Bez doprovodu DG 307.
ArtificiallyFlavoured / Uměle ochuceno d-constructed (2001)
Možná nejspornější album Pavlovy kariéry. Kompletně přemíchaná a dalšími nástroji doplněná deska, kterou Pavel Z. původně natočil spolu s Mejlou Hlavsou v roce 1992. Protože k úpravám došlo až po Hlavsově smrti, není jisté, že by s doplněním původního záznamu živými bicími, basovou a místy i elektrickou kytarou a různými hluky Mejla stoprocentně souhlasil. Výsledek sám o sobě není špatný, nová košatost udělala snímky zajímavějšími, ale celek se víc blíží DG 307 z roku 2001 než původní autentické hledačské koncepci.
Šepoty a výkřiky (2002)
Jak jinak může začít deska na paměť Mejly Hlavsy než litanií! Takovou formu má úvodní a zároveň titulní skladba. Šepoty a výkřiky jsou Zajíčkovou nejsmutnější studiovou nahrávkou. Její ponurost posiluje funebrácké nebo někdy naopak nervózní harmonium, pro nahrávky DG 307 jen málokdy využívané. Právě díky harmoniu, spoustě zvukových smyček, různorodému využití rytmických nástrojů a průzračnému zvuku je to nejpestřejší album Zajíčkovy dráhy. Na bohaté škále rozličných zvuků a barev je znát, že Zajíček na albu pracoval souběžně s dekonstruovaným Artificially Flavored. Jednoduše řečeno – smutek kombinovaný s určitým druhem hravosti.
Nosferatu (2004)
Jeden z podivuhodných extrémů v historii DG 307, hudba k němému filmu F. W. Murnaua z roku 1922. Kapela ji prezentovala naživo, přímo při promítání filmu, takže jde víceméně o improvizaci doplněnou Zajíčkovými proslovy, které vypadají napůl jako vyprávění, napůl jako deníkové záznamy. Děsivá atmosféra filmu dostává s hudbou DG 307 až fantasmagorický nádech. V některých částech je to ale „nejbigbeatovější“ deska Pavlovy kariéry.
Live (Několik verzí jednoho příběhu) (2005)
V téhle živé nahrávce z Divadla Na zábradlí je Pavel Zajíček vytažený až příliš před kapelu, takže jeho špatné sykavky působí až nepříjemně. Spíš neposlouchatelná deska.
Pavel Z.: Kakofonie cesty (2005)
První sólové album Pavla Zajíčka, tedy první hudební album bez DG 307. Bez DG 307? Ne tak úplně – Pavla doprovází Tomáš Vtípil nebo Dalibor Pyš, kteří byli nebo jsou klíčovými členy Dégéček. Jestliže předchozí desky jsme vnímali ještě jako rock, tentokrát se autor vydává do neohraničeného světa soudobé vážné hudby. Velkou zásluhu na tom má pianistka Alexandra Ledinská, která do křehké instrumentace přinesla až podzimní atmosféru.
Květy podzimu – barvy jara (2008)
„Každý člověk píše svoji knihu, některá je napsaná, některá je nenapsaná,“ řekl Pavel Zajíček o svém díle při příležitosti vydání limitovaného nákladu záznamu koncertu v pražské La Fabrice. Deska vyšla v nákladu 500 kusů a sumarizuje Zajíčkovu „napsanou knihu“ za více než 30 let. Našlo se na ní dokonce místo pro velveťácký hit Venus in Furs. Jádrem desky je rozsáhlá suita Čtyři roční období, v níž je dostatek prostoru k seberealizaci pro smyčcovou sekci Vtípil-Schilla.
Veřejná zkouška (2009)
Jak udělat ze zkoušky v domku v Obřanech album? Pojmout ji jako odpověď na vlastní desku Koncert. Možná trochu nedoceněná Pavlova deska začíná rozsáhlým instrumentálním prologem – Zajíček přijde pořádně na řadu až po sedmi minutách, připomínajících mírně rozbouřeně moře. Víc než sedmdesát minut hudby je rozděleno čtyřmi instrumentálními mezihrami, pojmenovanými Doteky I.–IV. Za obdiv stojí Dotek 2, který je nádherným dialogem violoncella Tomáše Schilly a houslí Tomáše Vtípila. Některé ze skladeb (např. Lidi krve, Křídlo anděla nebo Příběh) působí dojmem vznešených hymnických songů. K Zajíčkovým recitacím se takový doprovod báječně hodí.
Pavel Z.: Podobenství (2011)
Druhá sólová deska Pavla Zajíčka byla z větší části nahrána live 22. 6. 2011 v Dijonu. Vznikla jako cyklus skladeb k fotografiím Bohdana Holomíčka a je poklonou čtyřem Pavlovým (a samozřejmě i Bohdanovým) přátelům – Janu Steklíkovi, Nikolaji Stankovičovi, Petru Kabešovi a Mejlovi Hlavsovi. Nejrozsáhlejší ze skladeb, Odhalování, obsahuje krátký, ale výstižný esej v podobě dialogu o poezii, jejím těžkém zrození a zároveň pomíjivosti: „Co je to estabilishment? / Estabilishment je to, co nejsem. / Co jste a co vlastně děláte, pane? / Píšu básnickou sbírku.../ Vždyť ten stůl je celej politej! / Všude bordel / popel, / vajgly, / rozlitý nápoje, / v rohu místnosti je nablito.../ To jsou ty básně! / To jsou ta zdání! / Vždyť ráno to uklizečky ukliděj!“ Doprovod muzikantů (znovu samé známé tváře z Dégéček) je velmi diskrétní, takže deska místy zní spíš jako autorské čtení.
Životy? nebo bludné kruhy? (2013)
Zajíček použil další cyklus písní k zahájení mezinárodní konference Mountain of Moses, která se zabývá studiem genocid. Tomu také odpovídá temná atmosféra desky, připomínající noční můry. Zajímavý příklad toho, jak důležité byly pro hudbu DG 307 smyčcové nástroje. Vtípilovy housle, Schillovo cello a Bierhanzelův kontrabas okupují většinu hudebních ploch a daří se jim vytvářet dramatický a ponurý dojem.
Svědek spálenýho času (2013)
Pětideskový komplet, který shrnuje tvorbu DG 307 z let 1978–1980. Doplněn rozsáhlou přílohou, která zpracovává příběh Dégéček v jejich „antihudebním“ období. Obsahuje všechny tři klíčové studiové nahrávky, a navíc dva legendární koncerty. Trojice studiových desek vyšla společně jako Triptych už v roce 1992 v nakladatelství Globus International jako 3CD v dřevěném boxu.
Pavel Zajíček: Autorské čtení (2014)
Pavel Zajíček čte krátké básně z cyklu Individuace z roku 1972. Přednes bez hudebního doprovodu ho ukazuje jako jiného interpreta než je duchovní leader DG 307. Zatímco na deskách cítíme Zajíčkovu potřebu až monotónně splynout s muzikou, při samostatné recitaci váží každé slovo a důraz na něj, někdy drží až znervózňující pauzy a místy se dokonce zdá, že víc skuhrá, než recituje. Ale je to fascinující zážitek!
DG 307: Sinusoida (2023)
Album vydané k poctě Pavla Zajíčka nabízí záznam z roku 2011, kdy PZ vystupoval s komorním programem, v rámci nějž během 40 minut „vychrlil“ 32 krátkých textů do hudby, jíž napsal Tomáš Vtípil. Ten také nahrávku dovedl k vydání, doplněnou o elemenyt klavíru či hlas Moniky Načevy. Album vyšlo jako dvoustý titul vydavatelství Guerilla Records pro „umělce, kterej sral na umění a dokázal obohatit život tisícům lidem.“