První album Age Don't Mean a Thing natočil louisianský rodák poté, co začal ztrácet zrak a už se nemohl věnovat truhlařině. V tu chvíli ho zachránil busking, který ho provázel celý život. Na jednom z nároží, na nemž hrál, ho objevili pracovníci Music Maker Relief Foundation, neziskové organizace pomáhající stárnoucím hudebníkům. Do Šumperku dorazí s nejnovější deskou, která spatřila světlo světa před necelým měsícem.
V říjnu vyšlo vaše album Black Bayou. Jak vznikalo?
Rovnou ve studiu. Prostě jsme jen hráli a na místě jsem se rozhodoval, o čem se mi chce zpívat. Byly to takové příjemné jam sessions, během kterých jsem z paměti lovil příběhy, jež jsem měl chuť vyprávět. Jsem rád, že se už dnes při nahrávání necítím pod tlakem, ze začátku to tak snadné nebylo. Pracoval jsem opět s Danem Auerbachem z Black Keys, skvěle si rozumíme, díky tomu ty písně přichází tak nějak přirozeně. Desku jsme nahráli za pár dní. Jediná zásadní novinka proti předchozím albům je asi ta, že vokály nazpívaly má dcera a vnučka.
V čem si s Danem Auerbachem tak rozumíte, že spolu spolupracujete od chvíle, co jste se poprvé potkali?
Baví mě, že jsme každý jiná generace. Já ke stolu přináším víc historie, jeho přístup k hudbě je modernější a má svůj vlastní styl, ale ve spoustě věcí se snadno shodneme. Nicméně bych rád lidem vzkázal, aby se nebáli, že to bude to samé pořád dokola. Pokaždé, když spolu nahráváme, vznikne něco trochu jiného. I každá z písniček na tomhle albu je trochu jiná, jedna je víc bluesová, v druhé je zase víc rokenrolu. Ale škatulky nejsou důležité. Já prostě rád zpívám pravdu o každodenních tématech, ke kterým lidé mají vztah.
Jaká témata to pro vás aktuálně jsou?
Cokoliv mi proběhne hlavou, věci, se kterými se potýkám. Vezměte si třeba písničku Nobody Wants To be Lonely. Je o lidech, na které se zapomnělo. Někdo nemá děti, jiní je mají, ale ti nemají čas. Možná člověk musí zestárnout a uvědomit si, že ti lidé opravdu jednou odejdou, abychom se o ně začali víc starat. Občas hraji v domově pro seniory pro jejich potěšení na kytaru, abych sem přinesl trochu radosti. Každá píseň má nějaké své téma, přál jsem si, aby měl posluchač pocit, jako když čte román. Ale všechna témata nejsou tak těžká, třeba Alligator Bait je dokonce takový pokus o to na desku dostat vtip. Nechci, aby se člověk po poslechu cítil smutně, má to být jen snaha lidi probudit, aby si uvědomili, co se děje.
Vy jste své první album nazvané Age Don't Mean a Thing vydal až po šedesátce. Jak k tomu došlo?
Byl jsem tesařem, ale začal jsem ztrácet zrak. Hudba ale byla vždy moje vášeň a aktivně jsem se jí věnoval. Jednou jsem se ocitl ve správný čas na správném místě. Buskoval jsem a přišel za mnou chlapík a kousek si nahrál. Pracoval pro neziskovou organizaci, která pomáhá stárnoucím bluesovým muzikantům. Bylo to perfektní. Já věděl, že se chci hudbě věnovat, jen jsem pořád nemohl přijít, jak na to, abych vydával a prodával desky. Oni mě v tom podpořili. Bylo vtipné být nováčkem v poměrně vysokém věku. Dělám teď, co jsem vždycky chtěl a snažím se nezastavovat. Všechno se děje z nějakého důvodu a mě tahle cesta potkala až ve vyšším věku, i když i předtím pro mě hudba znamenala mnoho.
Svou první kytaru jste koupil už v dětství za peníze určené na boty. Bylo to vaše nejlepší rozhodnutí?
Myslím, že ano. Jsem rád, že jsem díky hudbě projel kus světa. Táta nebyl nadšený, považoval blues za ďáblovu hudbu. Jsem rád, že jsem se nedal odradit. Podle mě hudba přináší radost, to na ni mám nejradši. Lidé nemusí úplně rozumět jazyku, ve kterém se zpívá, ale emoce si najdou cestu. Z nějakého důvodu i ti, co spolu jinak nesouhlasí, můžou tančit na stejnou hudbu. To je dar. Hudba mění svět, propojuje generace.
Jaké bylo zúčastnit se soutěže Amerika má talent?
Umožnilo mi to oslovit spoustu lidí najednou. Show se vysílá v celé Americe, takže má velkou odezvu. Bavilo mě, že jsem tam potkal muzikanty ze všech možných koutů.
Dan Auerbach o Robertu Finleym
„Vstoupil, jako by šel přímo z bažiny. Měl kožené kalhoty, boty z hadí kůže, velkou country & westernovou přezku na opasku, kožený kovbojský klobouk a tříčtvrteční kožený kabát. Po boku v pouzdře měl skládací slepeckou hůl. V podstatě působil jako dokonale vyfiknutý pro televizní natáčení,“ popisuje první setkání s Finleym hudebník Dan Auerbach z The Black Keys. Od tohoto setkání spolu dvojice nahrává pravidelně, Auerbach produkoval i aktuální desku Black Bayou.
„Robert je opravdu skvělý člověk a práce s ním je úžasný zážitek,“ říká Auerbach a ve zkratce popisuje Finleyho příběh: „Je prakticky slepý a vyrostl při tvrdé práci s rodinou na farmě. Zpíval v kostele. Sám se naučil hrát na kytaru. Když sloužil v Německu v armádě, byl opravářem vrtulníků a cestoval po Evropě s vojenskou kapelou. Na ulicích zpíval gospel a blues. Je velmi zručný truhlář. Vychoval rodinu a jeho děti ho milují. Zatímco tohle všechno prožíval, vyvinul jeden z nejunikátnějších, nejmocnějších a nejpoetičtějších stylů, jaké jsem kdy slyšel.“