Jedna věc je užívat si tak zuřivý rock a druhá vědět, z jakého důvodu Moctar už dlouho láteří na Západ a tvrdí: „V Africe se v téhle šílené době odehrává spousta zločinů a mám pocit, že spravedlnost už neexistuje. Možná neznáme řešení, ale snažíme se lidem říct, co se děje.“
Všechny africké státy, na jejichž území dnes Tuaregové žijí, s nimi tvrdě zametly. Hrdé pouštní nomády vyšouply na okraj společnosti do role podřadných. Smrtící sucha a hladomory je navíc vyhnaly ze Sahary do měst, kde přišli o odvěký způsob života a kulturní identitu. Od 80. let proto v zoufalství brali do rukou zbraně a bojovali za vysněný stát Azawad. Marně: po každém povstání jim sice byly přislíbeny důstojné životní podmínky, vždycky se to ale zadrhlo a tak přišly další krvavé rebelie. Situaci nepomohlo, když Sahel zprvu ovládli drogoví pašeráci a po nich islámští džihádisté, ke kterým se radikální část Tuaregů přidala. Od nejhoršího Mali, Niger nebo Čad zachránily přizvané západní armády: proti Al-Kaidě a Islámskému státu sice v pouštních podmínkách neměly šanci, expanzi náboženského fanatismu do vnitrozemí ovšem zabránily. Brutální džihádistický teror s tisícemi mrtvých civilistů zastavit ale nedokázaly.
Dění na územích s obrovským nerostným bohatstvím z dálky bedlivě pozorovaly dvě mocnosti: zatímco Čína na to šla s finančními pobídkami, Putinovo Rusko rozjelo podvratnou propagandistickou kampaň. Bývalí kolonizátoři Francouzi díky své elitářské přezíravosti a neochotě zasahovat do politiky, tak postupně přicházeli o svůj vliv; a stejně tak Spojené státy. Výsledek? Vojenské převraty v Mali, Nigeru a Burkina Faso, protifrancouzské demonstrace s portréty Putina, okamžité vyhoštění západních armád, včetně americké, a vystřídaných na žádost nových vládců Rusy, převážně vraždícími komandy Wagnerovců, od začátků zasahujících také do bojů proti „vnitřním nepřátelům“; tedy Tuaregům. Těžko předpovídat co bude dál, ze zkušenosti však víme, že kam vstoupí Rus, nic dobrého z toho nekouká. Každopádně je smutné pozorovat, jak Západ s Putinem na Sahelu drceném klimatickými změnami a nesmírnou chudobou v podstatě prohrává.
K nutnému politickému kontextu alba dodejme, že třetina ve Francii spotřebovaného uranu pochází z Nigeru - závislá je na něm také Evropa – zatímco v zemi zoufale chybí elektřina. „V Nigeru mluvíme francouzsky, utrácíme francouzské peníze, pracujeme pro francouzské společnosti a vzácný uran dodáváme do Francie, takže Nigerem jsme vlastně jen podle názvu. Aby fungovala, Francie nás potřebuje, sami ale žádnou moc nemáme. Je čas na změnu,“ napsal v roce 2021 do eseje Moctar. Loňský převrat sice odsoudil, odpor k Francii ale neskrývá, takže album Funeral For Justice má drze pobuřující antikoloniální podtext a africké vůdce vyzývá k převzetí kontroly nad svými zeměmi a nerostným bohatstvím.
Ve skladbě Imouhar se pak obrací k Tuaregům, aby pro samou francouzštinu nezapomněli na rodný jazyk tamasheq, ve kterém album nazpíval a proměnil v symbol ohrožení starobylé tuarežské kultury. Ostatně už na svém předchozím albu Afrique Victime dostatečně jasně vzkázal: „Pokud budeme mlčet, bude to náš konec.“
Na Funeral for Justice jde znovu o mistrovskou rockovou kytarovou palbu, při jejímž popisu si s obvyklým pouštním blues nevystačíte a je otázkou, jestli ho má cenu vůbec zmiňovat, když dobře víme, že oproti Tinariwen (5. 9. vystoupí v Praze) a jiným tuarežským skupinám Moctar neposlouchal Dire Straits, ale Jimiho Hendrixe s Van Halen a po ruce měl vždy tajnou tuarežskou zbraň z nigersko-malijského pohraničí: rytmicky drtivý styl takamba s bubny a loutnou tehardent. Punkovou energii do skladeb pak zanesl americký baskytarista a producent Mike Coltun a o zbytek se postarali dva Tuaregové: kytarista Ahmoudou Madassane a bubeník Souleymane Ibrahim.
Nahrávek ze západní Afriky připomínající požární alarm přibývá, ten Moctarům se rozkvílel zatím nejhlasitěji.