Festival příští rok čeká jubilejní třicátý ročník. Zatím nevíme, čím nás překvapí, ale po čtyřech dnech, kdy jsme v čím dál příjemnějším prostředí hradeckého festivalového parku mimo jiné tančili na The Prodigy, vzpomínali s The Offspring, řádili s extatickými Bring Me The Horizon a splynuli s Yungbludem, máme tušení, že ať to bude cokoliv, je na co se těšit. Ještě vám ale dlužíme rekapitulaci zajímavých okamžiků posledního dne.
Sobota začala s Hentai Corporation a gradovala s Yungbludem, který bez přemrštěné show strhnul publikum svou osobitostí a zápalem. Dojímali jsme se na Petru Spáleném a omrkli samozřejmě i kytaristu Slayer Kerryho Kinga. Někteří z nás si vychutnali „tajného hosta“ festivalu Palaye Royale, jiní z redakce mezitím před publikem sdíleli své zážitky v podcastu NOTY VOLE naživo. Co se ale v areálu dělo dál?
Česká premiéra Bombay Bicycle Club
Poprvé měli přijet do Prahy krátce po vydání svého minulého alba Everything Else Has Gone Wrong, ale vyšlo v lednu 2020… A tak se zdejšímu publiku představili až nyní, v éře desky My Big Day, které ke vzniku pomohla pěkná řádka hostů, mimo jiné Damon Albarn, Chaka Khan a Holly Humberstone. Příští rok už jim bude dvacet a když jsme si nimi před jejich koncertem měli příležitost promluvit, říkali, že se cítí nejsilnější v historii kapely. Napomohla tomu i delší pauza, kterou si muzikanti před pár lety vybrali. Přeci jen, hrají spolu od školy, a tak prý potřebovali nějaký čas, aby našli sami sebe i mimo kapelu. Jejich set rozhodně nezaplnil celou runway hradeckého letiště k prasknutí. Spíš bylo pod největším pódiem až zbytečně moc volného prostoru, ale na entuziasmu kapely se to neodrazilo ani v nejmenším a podle mě byl jejich koncert prostě dokonalý. Doufám, že se ještě vrátí a mám radost, že i takové perly indie rocku mají na festivalu své místo. - Šárka Hellerová
NOTY VOLE podruhé na Rock for People
Zatímco moji kolegové z našeho „korporátního“ podcastu NOTY VOLE už se oba na Conference Stage objevili, Dany Stejskal coby moderátor pořadu o kytarovém světě Karola Komendy a Honza v diskuzi o hudební kritice vedené Jindřichem Šídlem, moje premiéra coby vystupujícího se konala až v poslední festivalový den. Jestli jsem obstál, nemohu (vzhledem ke své vrozené skromnosti) posoudit, ale rozhodně jsem si to moc užil. Měl jsem radost kolik lidí si na nás našlo odpoledne cestu. Navíc být na pódiu s Jiřím Hrdinou, který byl stejně jako loni naším hostem, je vždycky paráda. Snad se povedly i nějaké fórky a snad jsem nebyl za úplně největšího sprosťáka – po třech dnech už je člověk napůl v módu autopilot... Záznam podcastu vyjde brzy a já sám se těším, až si ho pustím. - wlado
Foto: Šárka Hellerová
Palaye Royale se pro pódia narodili
V sobotu odpoledne měla podle harmonogramu na hlavní scéně hrát „Zdena“. Krásný příklad toho, jak organizátoři svým fanouškům rozumějí. Nakonec nepřišla skutečná Bába pod kořenem (tu ale příště prosím na Conference Stage!), pod krycím jménem se schovávala kapela Palaye Royale, která loni odehrála jedno z nejlepších vystoupení festivalu a letos ještě hraje beznadějně vyprodanou oficiální afterparty v Brně. Takže ještě lepší příklad toho, jak organizátoři svým fanouškům rozumějí. Palaye vtrhli na scénu a dali kytarový set, ze kterého sršela energie. Zejména frontman Remington Leith využil hezky celou plochu stage, po které běhal, včetně mola, podpěrných sloupů a prostoru pod pódiem a stihnul i krátkou plavbu člunem po publiku. I kytarista Sebastian Danzig často vyrážel dopředu na molo, kde s nenucenou samozřejmostí stejně tak zaujímal ikonické pózy, jako sázel riffy a krátká sólo. Tahle parta se pro pódia zkrátka narodila. Po třičtvrtěhodinovém vystoupení museli chtít víc snad všichni a Palaye jim brzký nášup skutečně slíbili. Kromě pondělního Brna se prý totiž do Česka znovu vrátí ještě v listopadu. – Ondřej Kubín
Kdo je sakra Zdena? Setkání s Palaye Royale
Pečliví a věrní čtenáři Headlineru znají příběh mého loňského rozhovoru s kapelou Palaye Royale. Sám o sobě se tehdy moc nepovedl, místo toho abychom vedli klasický rozhovor, jsme na sebe nejdřív byli hodně ostří a posléze si ze sebe navzájem dělali legraci. Když jsme se dozvěděli, že tajný slot, avizovaný v programu jako Zdena, je právě tato kapela, bylo jasné, že kluky musím potkat. A stalo se. Motal jsem se zrovna po zázemí největšího pódia festivalu Fat Lady a čekal na rozhovor s Yungbludem (mimochodem moc hezké povídání, máte se na co těšit) a najednou slyším křik – otočím se a vidím, jak se za mnou tři bratři rozebíhají, aby na mě naskákali s úsměvem na tváři a při vzájemném objetí na mě volali – to je ten týpek co nenávidí Oasis! Samozřejmě proběhlo další kolo našeho rozhovoru. A já teď musím ještě do Brna na afterparty festivalu, kde právě Palaye Royale vystoupí – slib je slib, nedá se nic dělat. Jsou příběhy, které se můžou stát jen v Headlineru... – wlado
Mezigenerační souznění
Na Rock for People mám rád, že i přes slovo rock v názvu a dominanci tvrdších stylů hudby, toho nabízí daleko víc. Já osobně v programu rád vyhledávám vystoupení, která sice nepraskají ve švech, ale obohatí mě. Třeba tím, že za nimi stojí zajímavý příběh nebo nesou nějaké poselství. Poslední den festivalu se po poledni jedno takové konalo. V programu pódia umístěného ve stanu ČT art se ukrývalo pod názvem Old´s Cool: Sbor Elpida.
Pěvecký sbor Elpida vznikl při neziskové organizaci, která se od roku 2002 snaží měnit pohled na stáří a podporuje seniory v aktivním životě. Sbor existuje již od roku 2010 a dnes ho tvoří pětadvacet dam ve věku od šedesáti do osmdesáti let a jednadvacetiletá sbormistryně Eliška Radílková. Tyto rockové babičky za sebou mají řadu vystoupení jak na velkých festivalech, tak v malých klubech, a zazpívaly si s řadou mladších a známějších muzikantů. Na Rock for People dámy svým zpěvem doprovázely uskupení Sun+Dead, což je duo tvořené otcem, zpěvákem a kytaristou Václavem Havelkou ze skupiny Please The Trees, který s Elpidou dlouhodobě spolupracuje, a jeho patnáctiletým synem, bubeníkem Šimonem. Zašel bych si do stanu na toto rodinné duo i kdyby Václav se Šimonem hráli sami. Jejich hudbu mám rád. Ty „old but cool“ babičky ze sboru Elpida však mixu coverů a autorských písní, který ve stanu zazněl, přidaly další hudební i generační rozměr. Neskutečně emotivní koncert prokazující, že když máš něco rád, tak věk není limit. – Marek Reinoha
Stoupnout si na hlavu a tleskat nohama
I to umí charismatický a zábavný frontman skupiny The Darkness Justin Hawkins. Pořádný rokenrol, jenž se ale nebere smrtelně vážně. To je vždycky zábava a tihle Angličani, kteří se zrodili s novým miléniem, to umí královsky. Přiznám se, že fakt, že je jejich bubeník Rufus Tiger Taylor kmotřencem Taylora Hawkinse a syn bubeníka Queen Rogera Taylora jsem se dozvěděla až po koncertě, ovšem že má jejich show dobrý rytmus, to bylo jasné hned. – Šárka Hellerová
Norský pop a sbory publika
Když jsem se už trochu přesytil tvrdých kytar, vyrazil jsem se podívat na norskou zpěvačku Dagny. Její hudba je především pop a elektro, které často využívá vokální harmonie. I proto oceňuji, že Dagny do živé kapely zařadila i doprovodnou vokalistku. Věčně usměvavá seveřanka vystupovala jako naprosté zlatíčko, u jedné písničky vyrazila s mikrofonem přímo mezi posluchače pod pódiem, jindy si zase rozdělila publikum na tři části, každé přidělila vokální part a pak si je až překvapivě úspěšně dirigovala, jako kdyby spouštěla samply. – Ondřej Kubín
Neví se jak, ale našli ho
Dallon Weekes přijel pod hlavičkou svého projektu I Don't Know How But They Found Me a z řady konverzací vím, že se pro mnohé stal objevem festivalu. Hudebník, který několik let hrál na baskytaru v Panic! at the Disco, v rozhovoru, který před festivalem poskytl Headlineru, říkal, že už nevěří v kapely. Já každopádně po jeho vystoupení věřím v Dallona Weekese, ať už muzikanty, kteří jsou s ním na pódiu, považuje za svůj doprovod nebo skupinu. Dařilo se mu nenuceně navázat s publikem dialog a zaujmout muzikou, která je podstatně méně invazivní, než většina toho, co na stejném pódiu hrálo. Když se zaposloucháte, zjistíte, že jeho texty jsou nezřídka i vtipné, ač se to na první dojem nezdá. Pusťte si jeho novou desku Gloom Division. – Šárka Hellerová
Finále s Pendulum a Redzedem vlilo krev do žil
V pondělí se v brněnském Sono centru koná afterparty Rock for People s Palaye Royale. Už v noci ze soboty na neděli se ale přímo na místě konaly dva koncerty, které posloužily jako skvělá tečka za festivalem. Nejprve na druhé největší scéně hráli Pendulum, kteří už na festivalu vystoupili v roce 2011 a i tehdy to byla záležitost, od které se člověku nechtělo odtrhnout. A komu se ještě nechtělo končit, mohl pokračovat na Redzeda, jenž navzdory noční hodině vyvolal dokonalou bdělost. Dva pohlcující koncerty nabily každého člověka, kterému po čtyřech dnech muziky pomalu dojížděly baterky, obrovskou porcí energie.
