Druhý den jsme si na festivalu užili nostalgii s The Offspring, rozlícené Body Count či třeba speciální set Vypsané fixy. Co se ale v areálu dělo dál?
Zpěvák v oku tornáda
Že umí Parkway Drive udělat naprosto precizní show, vím už několik let - od jejich vystoupení na festivalu Aerodrome. Na Rock for People přesně zopakovali dojem, který ve mně zanechali tehdy – maximální tlak, působivé ohňové efekty a muzika, která vás na festivalu bude bavit, i když nejste milovník tvrdších žánrů. Nadchlo mě, když si zpěvák nechal postavit doprostřed publika stoleček, vyběhl na něj a nechal kolem sebe rozpoutat mohutný moshpit. Jako by zpíval v oku tornáda. - Šárka Hellerová
Šlehající ohně a pohlcující energie
Že jsou australští Parkway Drive v České republice značně populární, jsem věděl. Ale že se na jejich obří show celý prostor zaplní až po velký kopec naproti pódiu, jsem tedy opravdu nečekal. Jejich metalové koncerty jsou vyhlášené nákladnými pyrotechnickými vložkami a ten kdo se těšil na obří ohně, si tuhle pětici nenechal ujít. Opravdu velkou devízou téhle party je zpěvák Winston McCall, který si show umí užít i v tom nejdivočejším jádru fanoušků pod pódiem. Závěr gradujícího setu jste ho už mohli vidět na rukou několika silných jedinců uprostřed nahuštěného circle pitu, přičemž to chvíli vypadalo, že se ve víru fanoušků McCall každou chvílí ztratí. Perfektní ukázka dokonalého propojení kapely s publikem, kterým jsou Parkway Drive vyhlášení. Jedinou kaňkou byly snad jen zpočátku neúplně synchronizované zvukové a ohnivé efekty s kapelní rytmikou. To se však v průběhu setu zlepšilo. Parkway Drive ukázali svou velikost a něco mi říká, že v příštích letech je už uvidíme i na té úplně největší stagi Rock for Peope. - Lukáš Rešl
Dying Wish to rozjeli z nuly na sto
Čtvrteční program nemohl odstartovat lépe než s americkou hardcorovou partičkou Dying Wish. Již po dvanácté hodině se před pódium nacpalo několik prvních odvážlivců a jak se ukázalo, ostrý a značně nekompromisní kytarový sound téhle smečky postupně přilákal slušně početnou audienci. Nebylo divu. Když jsem tuhle partu doporučoval ve speciálním festivalovém výběru toho nejzajímavějšího z letošního Rock for People, měl jsem přesto trochu obavy, zda portlandský kvintet přenese svou nespoutanou energii na pódia – jak se ukázalo, bál jsem se úplně zbytečně. Dying Wish si s ničím moc hlavu nelámali a na Rock for People sypali jednu brutální pecku za druhou, přičemž atmosféru koncertu od začátku natlakovali na totální maximum. Šílený a na hardcorové scéně značně ojedinělý hlas (místy i v čisté podobně) zpěvačky Emmy Boster, která vystoupila v sukni a působila trochu jako žačka střední školy, perfektně fungoval v kombinaci s nesmírně živými a přímočarými kytarami. Tohle byla ukázka absolutní špičky žánru. Škoda jen, že na svůj set měla tahle světová corová naděje necelých 45 minut. - Lukáš Rešl
Miles Kane
„Jsem tady s kapelou, nádhernou kapelou!“ říká mi v improvizované kanceláři tourmanagera s podivně modrým kobercem Miles Kane. „Bude to rock`n`roll, poctivej rock`n`roll, těš se!“ A já se těšil a byl to opravdu poctivej rock`n`roll. Už skoro čtyřicátník, anglický zpěvák se svou kapelou, naservíroval necelý tucet písniček a byla to lekce z „britské písničky“. „Líbí se mi, když si můžu zazpívat písničku, i když jí vůbec neznám,“ říkal mi šéfredaktor Honza Vedral tančící vedle mne. Zpívali jsme a bylo to super. Proč letos na anglické kapely na festivalu úplně netrhají rekordy v návštěvnosti, je mi trošku záhadou, protože jak Miles Kane, tak včerejší Shame odehráli úplně skvělé koncerty... - Wlado
Filharmonie na Highway to Hell
Jiné jméno, stejný moshpit. Pražská komorní filharmonie se od loňského ročníku přejmenovala na Prague Philharmonia a pojďme si rovnou přiznat, že „Prague-Phil“ se prostě neskanduje tak dobře jako „P-K-F“. Přesto to obecenstvo narvané Conference Stage po úvodních instrukcích violoncellistky Judity Škodové ochotně křičelo. Ta vedla nejen smyčcový kvartet doplněný nově o žestě a rytmiku, ale zkušeně si povodila i publikum, které jí viselo na rtech i smyčci. Prague Philharmonia zahrála Vivaldiho, který se rockovější úpravě propůjčuje dobře, pak už přešla na covery klasik jiného ražení. Došlo na Smells Like Teen Spirit, dálniční dvojici Highway Star a Highway to Hell nebo Bohemian Rhapsody, kterou i přes instrumentální aranže stejně všichni sborově odzpívali. Dvěma peckami jsme si všichni připomněli loňské Muse, z letošních zazněl Firestarter od The Prodigy. Jen na toho Mozarta nebo Wagnera, se kterými Škodová provokovala, už nedošlo. Na ně si už musí fanoušci zajít samostatně v Praze, což by si filharmonie rozhodně zasloužila. Jen se Rudolfinum bude muset připravit na ten moshpit. - Ondřej Kubín
Návrat hrdinů emo-coru
Tak trochu omylem a na poslední chvíli jsem se kolem půl sedmé objevil před pódiem, kde svůj set zahajovali američtí emocoroví matadoři Underoath a ačkoli jsem původně jen procházel, okamžitá atmosféra a naprosto vynikající zvuk mě vtáhly do centra dění. Uf, ještě dnes tenhle famózní koncert rozdýchávám. Kapela v čele s dlouhovlasým frontmanem Spencerem Chamberlainem si publikum okamžitě omotala kolem prstu a po celou dobu jejich emočně pulzující show, při které byly vidět i slzy v tvářích nejvěrnějších fanoušků, byl vidět jeden circle pit za druhým. Hromadný crowd diving v poslední třetině koncertu byl pak tak nekontrolovatelný a zběsilý, že měli sekuriťáci pod pódiem co dělat, aby lavinu levitujících těl blížících se k pódiu zvládali zpacifikovat. Tohle prostě nemělo chybu. Čtveřice naprosto excelovala ve všech parametrech metalového/corového koncertu a už teď si troufám tvrdit, že se jednalo o jeden z nejlepších setů letošního Rock for People, které je vskutku nabušené výjimečnými metalovými a corovými jmény. - Lukáš Rešl
Kdo je Chinchilla?
Správný festival má v programu ukryté překvapení. Když jsem vyrazil na Chinchillu, neměl jsem dle popisu v programu tušení, zda je to umělkyně nebo spíš umělec. A už vůbec ne, co hraje. Čekal jsem nějakou experimentální blbost. A nepřidala tomu ani dlouhá zvuková zkouška a téměř hodinový skluz začátku, který naštěstí skvěle „vykryl“ tajný koncert Jamese Harriese u přilehlého stánku s kuřivem. Čekání se vyplatilo! Chinchilla nakráčela na pódium v kovbojském klobouku a se skvělou kapelou, která prý na Rock for People měla premiéru, a odehrála plnokrevný set plný soulu, rapu, gospelu. To vše s neskutečnou energií, grácií. A hlavně ten hlas? Ten by prořízl plot! Rozhodně si musím vyhledat její nahrávky. - Honza Vedral
Terapie humorem
Děkuji Xavieru Baumaxovi, že mě dnes bolí břišní svaly od smíchu. Když jsem na něj na chvíli zamířila ze skvělého Milese Kanea, v půlce cesty mě přepadl pocit, že to byla určitě chyba, opouštět tak dobrý koncert. Stačila ale asi minuta na Solar stage, abych věděla, že se přesun vyplatil. Smích prodlužuje život a tady nešlo jinak a šla jsem do kolen celou půl hodinu, co jsem zde strávila. Takového showmana, aby člověk pohledal. - Šárka Hellerová