Existuje něco jako post-ska? Jestli ano, pražští Green Smatroll jsou jeho průkopníky. Když si jejich novou desku Carousel Of Pain pustíte po autentickém jamajském ska z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, zjistíte, že hudba bílé, a k tomu ještě slovanské kapely je úplně někde jinde. Ale pořád jim ve výsledku zůstává skáčkový duch.
Carousel Of Pain je čtvrté album Green Smatroll za dvacet dva let existence. Na tom by jistě nebylo nic zvláštního, kdyby ale interval mezi třetí a čtvrtou deskou nečinil patnáct let. Osmičlenný band v čele se zpívajícím varhaníkem Filipem Kaňkovským si na tuhle desku počkal hodně dlouho, takže nepřekvapí, že výsledek je doslova vymazlený. Alespoň po instrumentální stránce, neboť Kaňkovského vokál posluchače trochu trápí angličtinou, která je ještě víc školská než od premiéra Fialy. No, aspoň mu rozumí i žák deváté třídy. Jedním dechem ale na hlavu Kaňkovského padá chvála za jeho výkon za klávesami. On je motorem souboru, on tlačí vpřed pomalý či zrychlený houpavý rytmus, který osciluje mezi Kingstonem a New Orleansem. Pokud se ovšem nemrkne na pár vteřin na Kubu nebo do nějaké jiné země.
Od hudby většiny českých ska kapel se nahrávky na Carousel Of Pain liší především tím, že muzikanti svou hudbu fúzují (nejen) s jazzem. Proto ten termín post-ska. A výsledek není nejhorší, i když kvůli tomu písně místy ztrácejí trochu tanečního čili zábavného charakteru, který býval u kořenů jamajské hudby zásadní. Jako kdyby se muzikanti snažili být alespoň trochu „art“. Úvodní Train, v níž kytara napodobuje drncání kolejnic, je toho vzorným příkladem.
Green Smatroll jsou především instrumentální kapela. Podobně jako v éře swingu proto nepřekvapí, že některé skladby mají dlouhé předehry. Titulní ji protáhne skoro na minutu a půl a nutno říct, že je to sice proti základním pravidlům současného popu, která žádají nástup vokálu pokud možno do pěti vteřin od začátku, ale sluší jí to. Občas zpěv úplně chybí a kapela se mění v instrumentální skajazzové kombo, libující si ve fusion music. V nezpívaných kompozicích jako Ugly Hippie nebo Transit do hry ještě vstupuje bluesrock se svými typickými sóly. A třeba v další instrumentálce Bobby Sixkiller je většina času věnována sólu na trubku. Skvělému. Tahle skladba je navíc zajímavá tím, že si tam chvilku kapela pohrává s prvky dub music. Člověk by možná čekal, že dubu bude na desce víc.
Ozdobou kapely je čtyřčlenná dechová sekce. Skvělé společné party doplňují opravdu dotažená sóla. Trubku v Bobby Sixkiller jsme už zmínili (ostatně, je v ní také typické sólo na hammondky, typické pro soul jazz), ale největší slast přináší posluchači velká klarinetová pasáž v druhé polovině nejlepší skladby kolekce Captain Hanukkah. Výjimečně originální pokus spojit ska s klezmerem, něco takového se jen tak neslyší. Do učebnic s tím! Ska/reggae z Jamajky smíšené s židovskou hudbou nebo tradiční dechovkou (ano, i tak zní některé pasáže!), jaký to inspirující přínos ke vzniku univerzální world music.