Když byste si nejdřív pustili klip Little Dogs, mohli byste snadno propadnout dojmu, že jde pohodovou desku stárnoucích pánů. V obrazovém doprovodu k singlu panuje úplně idylická atmosféra, honí se malá štěňátka a zpívá se o tom, jak je fajn zajít na procházku a sledovat malé pejsky. Jenže ve vzduchu visí jakási jen stěží identifikovatelná nervozita, nekonkrétní pocit, že je všechno „tak trochu jinak”. A podobná atmosféra se prolíná i celým albem.
To ve skutečnosti představuje určité naštvání se na společnost, která nás obklopuje. Takže na to, co známe všichni – proč je přístup státních aparátů k ekologii tak liknavý, proč tak upadají sdělovací média, proč se musíme brodit politickými dezinformacemi, proč se lidé k sobě chovají tak hnusně, a proč se sakra dneska jeden musí pořád tak rozčilovat? Nechybí ani věčné téma zosobněné už ve výmluvném názvu písně Flush The Fascists. Nervní atmosféra pak mnohde jasně graduje, jako je tomu ukázkově už v úvodní skladbě Souvenir of My Trip, jejíž finále by nejspíš dobře fungovalo jako soundtrack k hororu.
Album Plastic Eternity je doslova přeplněné surovými kytarovými riffy – ale tady je právě onen jediný háček: mnohé působí přece jen už trochu vykonstruovaně a u některých se dostavuje onen známý pocit – tohle už jsem někde slyšel... Celé to vede k poznání, že bez naštvaných textů by nejspíš album vyznělo nanejvýš polovičatě. Zároveň je ale při poslechu už předem jasné, jak dobře tohle bude fungovat naživo. Podobně jako u letitých souputníků Dinosaur jr. jsou totiž energické koncerty téhle party pořád silným zážitkem.
Nahrávka drží dobře pohromadě. Kapela si postěžovala, že byli vždy zvyklí tvořit novinky společným jamováním, ale od té doby, co se jim baskytarista odstěhoval do Austrálie, bylo nutno pracovat tradičním studiovým způsobem. Z nahrávky to ale vůbec není znát, celá skvěle šlape, a často se dostavuje až dojem jistého návratu ke garážově punkovým začátkům, kdy skladby působí vyloženě živelně. Zároveň je tu několik nečekaných prvků, jako je využití studiových efektů nebo třeba vocoderu v titulní písní, dokazující, že pořád ještě kapela umí překvapit. A ve chvíli, kdy zazní akustická kytara, jako by do studia na návštěvu nakráčel sám Johnny Cash.
Album má prostě ten správný švih a nabízí mix zábavy, energie a nostalgie, kterým snadno uspokojí i překvapí dlouholeté posluchače. Je dobře, že i když grunge éra rocku už dnes představuje dávnou minulost, existuje tu alespoň jedna kapela, která stále „drží prapor“, protože ji to prostě ještě neomrzelo. Ale na druhou stranu by vůbec nepřekvapilo, kdyby právě po poslechu téhle desky zalezli někteří dnes sedmnáctiletí do garáže s pocitem, že tohle chtějí dělat taky.
Verdikt: 74 %
Překvapivě solidní a zdařilé album se může vyloupnout i tam, kde už to nikdo nečeká.