Živák je specifická záležitost. Máme totiž desky, které přinášejí uměleckou tvorbu tvůrců, a desky-dokumenty. Alba, jakým je i záznam koncertu Švihadla, patří mezi ty dokumentární. Musíme se na ně dívat jinak než na alba řadová. Víc než perfektnost se u nich cení autenticita a atmosféra. A album ke čtyřicítce českého reggae týmu ji celkem výstižně zachytilo.
Nahrávka je pěkně sestříhaná, jen s minimálními pauzami nebo dokonce bez nich, takže koncert má spád, publikum je srdečné a bezprostřední, hlavní vokalista je na recenzentův vkus možná vytažený moc dopředu, v jedné ze skladeb zní trochu nepříjemné ságo, ale to všechno není důležité, protože kapela šlape a rozdává veselí, radost, pohodu a servíruje lidem tempa, která nutí k tanci. Vysílá bezstarostná poselství i ve chvílích, když v závěru show zpívá, že „opice z mojí hlavy nechce ven“. Kontaktnost je hlavním pozitivním rysem alba.
Švihadlo svou deskou definuje běžnou středoevropskou představu o reggae. Zkušená kapela si v průběhu let vytvořila vlastní podobu dnes už klasického, ba až retro soundu z éry fúze autentického jamajského reggae a angloamerického rocku, s níž slavil úspěchy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Bob Marley (kapela mu na koncertě věnovala jednu píseň). Dnešní reggae je už někde jinde, brutálně splývá s hip hopem, ale přiznejme si, že forma, jíž čeští rastamani zůstali celých čtyřicet let věrní, byla a je svou přímočarostí a rockovou uvolněností pro bílé publikum přijatelnější. Švihadlo jí dokázalo vylepšit tím, že podtrhlo pro českého posluchače romantický rozměr zářivého slunce a jasného moře Karibiku, krásných holek (třeba amerických rekreantek z Nebrasky nebo jiného Buranova) a podvečerních koktejlů s rumem. „Na Jamajce půl srdce mám,“ zpívají. Nabízí se analogie s trampskými písněmi z třicátých let minulého století – tam se zase zpívalo o Divokém západě, který také nikdo z autorů nikdy neviděl. A který byl úplně jiný než si ho autoři písní představovali.