Od začátku je jasné, že deska nemíří nikterak vysoko, že zde nikdo nevznáší nárok na přední místa žebříčků. Je dost možné, že sama o sobě aktuálně nevyvolá ani dost zájmu a tzv. vysokých čísel. O to příjemnější je nacházet na desce zvuk a písně, které se přiznaně noří do vod starých přístupů a nesnaží se vehementně nahnat si kredity u současných posluchačů sledováním aktuálních trendů. Zde se pravděpodobně nachází těžiště mamutího vtipu, který v sebeironii, jež je oběma stárnoucím rapperům evidentně vlastní, předkládá sám sebe jako prehistorický relikt.
Desku otevírá song Mamuti v celkově retro až swingovém, ale přesto minimalistickém vyznění. Živější basová linka v kombinaci s „usekanými samply plechů“, na kterých leží líně laděné hlasy Papa Oriho a Čistychova, jako otvírák funguje poměrně dobře. I když sdělení textu není dvakrát srozumitelné a asi ani nijak zásadní, skladba nějak přirozeně nabudí náladu na ty následující. Minimalismus zde předznamenává především zahleděnost do instrumentální a zvukové historie žánru, která v podání Čistychova a Oriona funguje sama o sobě dobře nehledě na závratnost témat nebo obsažnost písní.
Orion o vzniku alba hovořil s Honzou Vedral v podcastu Headliner CZ. Epizodu si poslechněte zde.
Mamuty střídají 2 Chudáčci, kteří se přidávají nenuceně na vlně pohádkové synthové, až cloud-rapové nálady se vzdušným reverbovaným snarem ozdobeným o zasněné samply. Nálada název i text se odvolává ke starší kolaboraci obou raperů ve společnosti s Tinou. Tu zde vystřídala Fejbs. Track se ke konci vyvíjí v zajímavou atmosférickou taneční skladbu, která původní „Chudáčky“ předhání.
Tak sa pozerám přináší v kolaboraci se slovenským rapperem Radoslavem Dyzivvem další z typických oldschoolových ozvuků latinsko-amerického vyznění. Zde se dá zaslechnout Orionovo tiché zaklínadlo Salsiccia – první místo na desce, kde je jeho text vlastně nějak víc srozumitelný (pro širší posluchače), a to přestože první verš kompletně recykluje dávný „Kam vítr tam plášť“ a jeho velmi silný refrén.
Všechno je v klude posouvá „latino atmosféru“ ještě o něco dál. Je to udáno hned v začátku skladby Orionovým rozvláčným ložením slov a protahováním jednotlivých slabik. Miky Vorel se zde opět, jako už mnohokrát ve své letité kariéře hlavního pionýra českého rapu, vrací v textu k příběhu vlastního začátku. Ze zasloužené pozice matadora žánru, který mu rozkvetl pod rukami, opět hodnotí svůj život a cestu. Pozitivně.
Song Team Charlie pak v kontextu dosavadních skladeb, ale i celé desky, zní velmi nepatřičně. Nakonec snad i neautenticky. Bohužel nezbývá než konstatovat: Maniakův part, ale i způsob jakým svojí flow a hlasem přispívá, táhne skladbu jako celek neskutečně dolů. Po jeho prvních dvou barech mám chuť track vypnout. Jeho text je absolutně nezábavný. Skladbu nezachraňují ani jinak neskutečně zábavné samply, v zásadě silné refrény, či odkazy na „legendy minulosti.“ Kdyby vynechali Team Charlie a Maniaka a pro Oriona nepřirozenou polohu gangsta rapu, bylo by Mamutům lépe.
Legionári je spíš taková srandička než píseň. Prosluněný vybrnkávaný sampl vnořený do přebuzené 808 a emočně laděný text o československé vzájemnosti (a vtipně komentovaných rozdílnostech). Papa Ori rapuje slovensky, což vlastně pro zběžného posluchače nemusí být tak rozdílné, a nakonec dojde i na hokej. Čeština dobrmana Čistychova a vysamplované hekání v závěru tracku dávají jasnou zprávu – je to především sranda.
Krym je pravděpodobně nejvážněji míněná píseň celé desky. I když všichni cítíme, že je občas správné mluvit o palčivých tématech a událostech, zde je trochu jako pěst na oko. To by samo o sobě mohlo podtrhnout její sdělení. Většina z partů všech tří raperů a poměrně krkolomný anglický refrén, který tributuje (stejně jako název písně) C.R.E.A.M. od Wu-tang, ve výsledku zní unyle a pocit naléhavosti se z něj vytrácí. Kombinace rapu ve třech slovanských jazycích, která v jiných případech funguje velmi dobře, je zde jakousi promarněnou šancí.
V naléhavosti však předchozí kus dohání Seberexlefia, kde excelují oba hlavní hráči. Ústřední náladou je zde opět starý dobrý oldschool, a to tentokrát v poloze plné temna a introspektivního bádání ve vlastním nitru. Orionovo naléhání na vlastní já: „Sebevědomí je důležitý, ale / nezapomínej kurva, že si začínal s málem / neodhazuj hrábě, co ti pomohli nahoru / važ si píčo toho, jakou ti to dalo školu – pak deš dolů- pak deš dolů“, zde navrací mírně upadající desku způsobenou předchozím songem zpět. Na kolaboraci se zde objevuje Černohorský rapper Dedduh. Za mě je to asi nejsilnější místo desky. Jak hudebně tak textově. Náladou mi velmi připomíná For My peopple z Teritorium III.
Město neusíná - vrací do hry klasické orionovské (a československé) téma barů a nočních tahů à la konec osmdesátek. Zde je Vorel jako doma. Velmi zábavným momentem je pak refrén, který je referencí na slavnou píseň Daft Punku „Harder, Better, Faster, Stronger“ - v kombinaci s Eurodelem, který zní jako Jiří Korn na heliu, je asi nejvíce zábavnou a funkově rozvinutou skladbou na celé desce.
Závěr celého alba se nese až netradičně v rytmu reggae či dubu, a to jak v rámci beatu, tak i „způsobu rapu“. Je samozřejmě zábavné po všech těch letech, písních, polohách slyšet Oriona a Čistychova rapovat s delayem na hlase o babylonu, bohužel celá píseň, i když produkčně a zvukově velmi dobře odbavená, není pro mě moc dobrým příkladem songu, kterým se uzavírá spolupráce na desce matadorů (českého a slovenského) žánru.
Asi by se recenze desky, která je společným dílem předního zakladatele české mutace světového žánru hip hop s jeho slovenským kolegou neobešla bez srovnání s podobným produktem. Zde se přímo nabízí sáhnout do diskografie Oriona, a připomenou velmi úspěšnou Orikouly, kterou nahrál Vorel v doprovodu Jamese Cola před šestnácti lety. Orikoule sice trpí dobovými neduhy zvuku, přístupu i témat, ve výsledku je ale vedle desky s Čistychovem, do které bylo evidentně vtaženo mnoho invencí a humoru, stále větším milníkem, kterému bohužel Mamuti nesahají ani po kolena zabořená do permafrostu.
Neuchopená mi přijde i poměrně jasná nahrávka na Flinstounovi. Legendární bedrocká rodina Freda Flinstona, jehož typickou jízdu v prehistorickém kamenném voze paroduje obal desky. Reference na ně byla posluchačům inzerována čtyři dny před vydáním desky jako intro ke zveřejněné snippet verzi. Známá melodie kresleného seriálu a hraných filmů se bohužel už v rámci celé desky neobjevuje a téma mamutů nebo snad jiných pravěkých referencí rovněž ne.
Verdikt: 81 %
Na albu se dá najít mnoho pozitivního. Jeho poslech je příjemným zážitkem, když si však člověk neklade přespříliš vysoké nároky. Nakonec se nezdá, že by Orion či Čistychov považovali spolupráci na desce, která údajně trvala přes rok a půl, a původně vznikala jen jako EP, za něco zlomového. Z mamutů, stejně jako z dnes již historické Orikoule, dýchá především nenucenost, hravost a neutuchající chuť tvořit. To je myslím oběma pomyslným králům hiphopových scén v Česku a na Slovensku velmi vlastní. Mamuti jsou toho přes všechny své „nedostatky“ skvělým dokladem.