Praotec metalu to teď neměl lehké. Závažná operace, signály ze strany rodiny, že jde o všechno, posunuté koncerty. Na nich už roky vyvolává otázku, jestli vůbec zvládne udýchat a odzpívat celý večer. Vzhledem k tomu, co všechno má ve svém životě za sebou, je na místě shovívavost, ale pak ho stejně zase vidíte na pódiu a říkáte si: Nebylo by pro něj šetrnější jít do důchodu?
Jenže pak je tu ještě jiný Ozzy, umělec ve studiu. Jeho desky pořád mají sílu, zvuk, Ozzy si to podá tou svou zpěvnou démonickou rétorikou. A hlavně má stále co nabídnout po tvůrčí stránce. Předchozí Ordinary Man bylo to nejlepší album, co natočil od dob Ozzmozis. Vděčit za to mohl hlavně producentovi Andrewu Wattovi, jenž v sobě elegantně kombinuje mladickou dravost a drzost s úctou k doyenům žánru. Není vůbec divu, že s ním Ozzy spolupracuje dál a po dvou a půl letech přichází s novinkou Patient Number 9.
Řeknu to rovnou, tahle deska je rockerův splněný vlhký sen. Jen si to představte, Ozzy ve studiu a jako hosté si tam podávají dveře Jeff Beck, Eric Clapton, Tony Iommi, Mike McCready z Pearl Jam, Rob Trujillo z Metalliky, Chad Smith z Red Hot Chili Peppers nebo už zesnulý bubeník Foo Fighters Taylor Hawkins. Co jméno, to hvězda, ale hlavně hudebník s vlastním stylem hraní. Hosté se výrazně podílí na výsledném zvuku celé desky a rozhodně tu nejsou jen tak pro parádu. Hned ve druhé skladbě Immortal nezapře McCready, že jeho domovský žánr je grunge. Ne že by Ozzy zněl jako Pearl Jam, ale ten nádech devadesátkové americké nezávislé kytarové scény skladbou prostupuje. Eric Clapton ve One of Those Days dá vzpomenout na své syrovější kousky s Cream. Ozzy a Slowhand, to je vůbec kombinace, kterou čekal málokdo. Není to sice takový doják, jako když na minulé desce zpíval s Eltonem Johnem, ale pořád jde o spolupráci, která stojí za pozornost už jen samotnou představou. A tímto způsobem bychom mohli rozebírat hosta za hostem a skladbu za skladbou.
Fanoušci budou mít radost z návratu Zakka Wyldea, protože tito dva bratři v rocku to vzali pěkně od podlahy. Natočili hned čtyři skladby, některé připomenou Ozzyho vrcholné období okolo desky No More Tears, jiné jdou ještě dál do historie, po sabbatovsku v půlce mění tempo i melodiku a dokazují, proč je Ozzy považovaný za zakladatele metalu. Mimochodem, když už jsme u těch Black Sabbath. Tony Iommi zde vůbec poprvé hraje jako host na Ozzyho sólovce. Není to takové terno, jako když spolu skládali před padesáti lety, ale minimálně se to vyrovná poslední studiovce Sabbatů 13.
Hudebně je Patient Number 9 zkrátka strhující jízda, kde volantem každou chvíli kroutí někdo jiný, zatímco Ozzy na místě spolujezdce zatíná prsty do palubovky a s ďábelským šklebem křičí na všechny, ať se jim klidí z cesty.
O textech už tohle bohužel říct nemůžeme, Ozzy vypráví pořád to svoje. Buď zpívá o tom, že je temnota a démon, nebo o temnotě a démonech, kteří ho nahánějí a děsí. Věříme mu to, je to přece Ozzy, ale texty zkrátka nejsou silnou stránkou desky. Stejně předvídatelný je i jako zpěvák, po těch letech už umíme odhadnout, kde půjde s hlasem dolů, kde nahoru, kde se zachechtá. Ale když už se zachechtá, funguje to stejně dobře jako kdysi.
Fanoušci to asi neuslyší rádi, ale Ozzy už nějakou dobu jede trochu na setrvačník. O zábavu a nečekané momenty se na této desce postarali jiní. Konkrétně producent Andrew Watt a neuvěřitelná sestava hostů. Odvedli však fantastickou práci. Patient Number 9 sice není tak výjimečná deska, jakou byla předchozí Ordinary Man, přesto jde o jednu z těch lepších v Ozzyho kariéře a rozhodně jde o pozoruhodnou nahrávku ve hvězdné sestavě, jaká se už nejspíš nikdy znovu na jedné desce nesejde. Takže Ozzy a Andrewe, chtělo by to za pár let ještě něco do třetice, což?
Verdikt: 80 %
Vynikající deska. Ozzy je už celkem předvídatelný, ale tým hvězdných hostů dělá z nahrávky jedinečnou událost.