Ačkoli se jedná o promyšlené koncepční dílo, doplácí na svou délku i trochu nudné opakující se motivy. A to je, vzhledem k jinak zvukově zajímavé desce, trochu škoda.
Mobyho již čtvrté ambientní album tak vychází dva roky po jeho posledním podobném počinu Live Ambients – Improvised Recordings Vol. 1. Před vydáním nové nahrávky fanouškům vzkázal, že nové album bude trochu jiné než některé z jeho předchozích ambientních desek. Album totiž tvoří téměř výhradně staré analogové syntezátory a bicí automaty.
„Jsou to dvě a půl hodiny analogové ambientní hudby. Tahle nahrávka byla stvořena jako pomoc při úzkostech, mých vlastních a doufám, že i vašich,“ napsal Moby, který při nahrávání zřejmě nebyl v nejlepším psychickém rozpoložení. K desce také uvedl, že byla inspirována jeho ranými ambientními vzory, jako jsou Martyn Ware, Brian Eno, Jean-Michel Jarre nebo Will Sergeant.
Oproti starším nahrávkám podobného ražení je album Ambient 23 vskutku dost odlišné. Pokud jste podobně jako já fanoušky analogového zvuku, tak vás ale určitě minimálně zaujme. Ačkoli se jedná o značně melancholickou a zádumčivou věc, zvuk na ní působí velmi živě a při poslechu má člověk pocit, že to skutečně skládal člověk plný pocitů a emocí. Deska je zároveň velmi dlouhá (přesně dvě hodiny a dvacet šest minut) a obsahuje celkem 16 stopáží v celistvé zvukové formě. Skladby Moby označil pouze v číselným pořadím.
Hodnocení takových nahrávek není vždycky úplně lehký úkol. Ambientní hudba bývá mnohdy dlouhá a často se v ní opakují stejné motivy, u kterých člověk ztrácí pozornost. I proto je vhodná spíše do pozadí jako například podklad pro určitou činnost nebo třeba jako filmový doprovod. Já si Ambient 23 poslechl od začátku do konce bez přestávky, aniž bych byl nějak zvlášť vyveden z koncentrace. Pozornost jsem trochu ztrácel leda v rozvláčném závěru. I proto věřím, že si tahle instrumentální placka svou pozornost určitě zaslouží.
Úvodní tři skladby vás možná ihned konfrontují s tvrzením Mobyho, který desku předkládá jako lék na mentální úzkost. Začátek je totiž velmi ponurý a táhlé melancholické syntenzátory vytvářejí hned v úvodu tíživou atmosféru, kterou rozbijí až čtvrtá skladba s trochu živější podobou. Že byste ale v průběhu desky začali skákat radostí, se opravdu čekat nedá. Moby si totiž rád hraje s minimalistickými klavírními podklady, které zní zkrátka smutně a vyvolávají spíše neveselé nálady a pocity. Zatímco jeho starší ambientní díla v sobě mají více energie a dynamiky, na této desce očekávejte opak. Celé to jakoby plave na jedné vlně a míří odnikud nikam. V Mobyho podání je ale tahle nekonečná melancholie i přes své nedostatky vlastně docela zábavná, a to především díky výbornému zvuku, který umí jedinečně vytvořit.
Pokud bych mohl z alba vytrhnout to nejzajímavější, určitě to bude šestá a devátá stopáž. Šestá skladba je zajímavá svou gradací a vesmírně znějícím syntezátorem, který vás vytrhne z dosavadní monotónnosti příjemně plynoucí nahrávky. Chvílemi tato skladba graduje na vlnách silně chvějících se frekvencí, při kterých běhá mráz po zádech. Právě tato část je nejemotivnější a po poslechu celého alba jsem si ji zvlášť ještě několikrát poslechl. Devítka je pak podobně silná a její průběh vám možná trochu připomene soundtracky pro velkolepé filmy jako jsou Vetřelec nebo Pán prstenů. Zajímavé jsou ale i další pasáže. Na desce můžete slyšet zvuky připomínající chvění větru nebo zběsilou bouři. V takových chvílích je znát, že si Moby dal záležet i na nejmenších detailech.
Celkovému vyznění desky škodí její závěr. Ten je hodně tahaný a troufám si říci, že kdyby poslední půlhodinku Moby vyškrtl, vůbec nic by se nestalo. Poslední tři skladby jsou zkrátka trochu nudné a ačkoli se na nich skladatel snažil vypíchnout minimalisticky plouživý klavír, člověk u nich zkrátka trochu ztrácí koncentraci. Zejména patnáctá část alba působí, jako by ji hrál na klavír nějaký stařec těsně před svou smrtí, zkrátka velmi táhlá nuda. Závěrečné skladby by se tak spíše mohly hodit jako podklady pro určitou vizuální formu. Ostatně by určitě nebylo od věci, kdyby Moby doplnil svůj nový počin o zajímavé videoklipy.
Z celkového vyznění desky mám smíšené pocity. Na jednu stranu se Moby pokusil o netradiční krok s čistě analogovými nástroji, které dělají desku jedinečnou. Na druhou stranu však albu něco schází. Místy je to trochu suché a tracky by si zasloužily osvěžit něčím navíc. Ambient 23 patří určitě mezi zábavnější desky ambientního ražení, ale v porovnání s předchozími Mobyho nahrávkami je slabší. Je to zkrátka příliš smutné a zároveň moc dlouhé na to, abych si celé album chtěl pustit znovu. Nadšence zádumčivé muziky a temných táhlých melodií ale určitě neurazí.
Verdikt:
Nahrávka se spíše hodí jako klidný hudební poklad pro zajímavý vizuál. Její monotónnost sice vytváří zajímavou melancholickou atmosféru, v závěru desky to je však spíš na škodu. Osobitost albu dodávají jedinečné analogové syntenzátory, díky kterým je deska pestřejší. Na poměry Mobyho kvalit ale album zůstává za očekáváním.