Říkává se, že o kariéře zpěváka nebo skupiny rozhoduje druhá deska. Na té první se vyzpívá ze všeho, co chce srdce říct, a sklidí úrodu osobního zrání. Druhé album pak zachycuje kratší úsek života, který uplynul od vydání první desky. Je zkouškou autorovy invence, schopnosti psát i nadále o něčem víc, než co předtím vyhřezlo při nástupu do světa pop kultury.
Tereza Balonová to intuitivně vyřešila tím, že vsadila na cosi jako písňový deník. V uspořádání desky možná ani nejdou písně chronologicky za sebou tak, jak by dějově měly, ale když si je člověk přehází do určitého pořadí, vyjde mu z písniček příběh o šťastném vztahu (Neděle) a následujícím bolavém, ale statečně zvládnutém rozchodu (Sklenka), o následném tesknění (Chybíš) a pocitu „prázdna, co v sobě mám“ (V ozvěnách). Tečkou za ztraceným vztahem je poslední píseň Na viděnou: „Nohy dám si nahoru / no a světe, div se / vítr pořád stejně vane / a voda z nebe padá…“. A aby to nebylo tak jednoduché, několika písničkami v různých polohách probíhá téma utíkajícího času. Možná to takhle tematicky zpěvačka nemyslela, ale vlivy, pod jakými písničky vznikaly, samy vytvořily takový celek.
Pokud přistoupíme na takový výklad, pak postrádáme odpověď na otázku, PROČ jí ten frajer zdrhnul. V kom byla chyba? Tam, v chybějící sebereflexi, je asi jediná slabina Terezina příběhu. Ale tuhle desku recenzuje chlap, který jako všichni muži na dno ženské duše nevidí.
Balonová určitě nepatří k těm autorům, kteří se zabývají vnějším světem, žije a zpívá hlavně o svých emocích a nanejvýš o vztazích v sociální bublině, ve které žije. Co je ale důležité, cítíme u ní potřebu své pocity a nálady zevšeobecňovat tak, aby se v nich mohli sami vidět její generační souputníci či spíše souputnice. Z jejích písní je zřetelně cítit takové to „možná že to prožíváte tak jako já“, které podtrhuje svou citovou otevřeností.
Druhá deska Terezy Balonové těží navíc z jejího krásného dívčího hlasu, z její výjimečné schopnosti VYPRÁVĚT své pocity, z uvolněné atmosféry (i bolestné momenty Sklenky sděluje s čímsi pozitivním v hlase) a ze skvělých aranžmá Martina Ledviny. Neměl úplně jednoduchý úkol. Kdo viděl Terezu naživo, ví, že její písně mívají mezi slokami dost často instrumentální mezihry. Na koncertě to nevadí, je to její rukopis, ale z desky by to vyznělo nezajímavě nebo naprázdno. Ale pak přijde kreativní aranžér a jakoby orchestrální pasáží, kterou zhruba po minutě slyšíme v titulních Lampiónech (nejchytlavější píseň alba!), dodá skladbě na originalitě i eleganci zároveň. Co skladba, to podobné kreativní nápady.
Tereza je žánrově těžko definovatelná písničkářka. Chvílemi je folkařka, chvílemi pop rockerka a čas od času zabloudí i do popu. Člověk si říká, jak by asi před čtyřiceti lety zpívala některé její písničky Lenka Filipová. Nebo Zuzana Navarová?
Jednou bude mít Tereza Balonová velký problém při přechodu ze současné výrazně dívčí polohy do role zralé ženy. Ale kdo by to dneska řešil? Teď z ní na plné pecky sálá mládí, láska, touha, romantika, zasněnost, prostě všechno, co dělá sympatickou ženu 20+ krásnou duchem. A je obdivuhodné, jak tu čistou duši dovede přenést do svých písniček.
Verdikt: 81%
Tereza Balonová druhým albem potvrzuje pozici jedné z nejzajímavějších mladých autorek i interpretek na tuzemské poprockové scéně. Lampiony jsou dotažené album.