Jakýpak okolky, žádný dlouhý sólování, jde se na to! Trochu to připomíná Motorhead. Lemmy byl taky příznivcem krátkých, ale rychlých skladeb.
Nástup je strhující – titulní El Presidento a následující Rumcajs miloval Manku mají jednoduchý, snadno zapamatovatelný riff a dravý start. Kabát se v nich řítí vpřed s typickými vlastnostmi, které známe z předchozích desek – s bezprostřední energií, nápaditým textem, stručným sólem a hlavně s chytlavými, společně s Vojtkem zpívanými sborovými refrény. Docela vyčůraná věc – hned po prvním takovém refrénu se skoro podvědomě přidá každý návštěvník jejich koncertu. To je pak, panečku, atmosféra.
To, že si Kabáti dávají na refrénech záležet, dokazuje hned úvodní a zároveň titulní El Presidento. V bookletu najdeme úplně jiný text refrénu než ten, který se objevuje na nahrávce. Svědčí to patrně o tom, že kapela cizelovala slova písně do posledního okamžiku (booklety už byly nejspíš vytištěné). Ten, co doopravdy zpívají, je pochopitelně o třídu lepší a navíc hodně pozměňuje obsah písně.
Dobrý, Kabát je hlasitá kapela, spíš klasický rock, než nějaká moderna. Nepředstírá žádné velké umění, ale jeho hudba dokáže být až nečekaně pestrá. Už čtvrtá píseň Opilej klavír má charakter zhardrockované trampské písně. Jasný hit, který bude časem znít v každé hospodě. O dvě písničky dál je Testosteron, což je do rockové podoby transponovaný folk. Sladký tóny jsou zase kompozicí ve stylu současného českého pop-rocku (navíc se tam možná neúmyslně povedlo dostat inspiraci - „zvuky kolem hrůzu nahání“). Naopak Zátky jdou až ke kořenům – začátek slibuje nějakou latinu, ale pak se z teplické pětice stane mca-mca crazy balkánská dechovka. Ale co je důležité, v každém okamžiku je to Kabát.
Rukopis Milana Špalka ukazuje lety vyzkoušený smysl pro humor, někdy až absurdní. Například Franta, zběsilý motorista („naposled vodu pil kdysi dávno plodovou/ sere na módu jako takovou“), má „svou holku hádavou na zahradě zakopanou“. Blaničtí rytíři na cestě do Pardubic zase narazí na zatoulaného Japonce „a toho chlapci umlátili sandálí“. (Ta „sandále“ je zajímavý jazykový tvar!)
A historie o starém nomádovi, který se neustále vrací od pramene zpět pro zátky na své pet lahve, ta je tak absurdní, že člověk jen kroutí hlavou. Zvlášť když vypravěč příběhu, vyrazí ze své oblíbené kinotéky, aby v Egyptě potkal svou milou a tam mu řekla: „Hele, tak jdi do prdele, co dělá tohle houští tady v poušti, je mi záhadou a zrovna kozy kolem jdou.“
Samozřejmě, je to humor, který ne každému sedí, ale jeho lidovost většina příznivců skupiny sežere i s navijákem.
Kabát má na novince dva motivy, které se objevovaly už na předchozích deskách. Vzpomínáte na Čert na koze jel? A V pekle sudy válej? Čerti jsou přítomní i ve dvou nových písničkách: „Jakmile šlehnu ocasem/ pekelnou lopatou ti načechrám zem“ nebo „seriózní dáma zastepovala mi kopytama“. „V pekle maj´ pytel, aniž to kdo tuší/ po okraj plnej zvrácenejch duší“. Čertů tak trochu ladovského ražení je tu sice pořád méně než narážek na alkohol, ale stejně…
Ten druhý motiv je ještě zajímavější. Jsou to písně o cestách, o pohybu. El Presidento se řítí na svém chopperu jen tak bos, Blaničtí rytíři kráčí do Východních Čech, zlatokop v Opilým klavíru bloudí ledovou plání a hledá drahej kov, starý nomád chodí od studny na náměstí a zase zpět a v závěrečném Oni je motiv kočáru. („Tak zastav ten kočár a dej napít koním…“)
Když jsme u závěrečné písně, je třeba se zmínit i o dalším typickém rysu kabátovského rocku, o protestsonzích. Málokdo si uvědomuje, jak dopředu Milan Špalek & spol občas vidí dění v této zemi. Připomeňme si Colorado (1994) nebo Banditi di Praga (2010). I na téhle desce se objevuje několik – jak se kdysi říkávalo – „závažných společensko-politických témat“. Někde je to jen jakoby náhodná narážka – bývalý ministr míří do Finska užívat si s Třemi soby. Kterýpak asi? Ale to nejsilnější najdeme v posledních dvou písních.
Nesmrtelná teta (odkaz na známou českou filmovou pohádku), to je těžce naštvaný vzkaz o těch, co jsou dole, ublížení životem a zbití každodenní úmorností, o to víc závidějící a nepřející. Jak za bolševika jsou nasraní na umělce, kteří by měli jít raději makat do fabriky nebo do dolů: „Hele, ty navoněná celebrito/ tady máš traktor, hybaj na pole/ tohle je pšenice a tamto žito/ ať je to do rána v tý naší stodole“.
Pointa je ještě mrazivější: „Pojistky vrátili jsme na granáty/ čekáme na výstřely z Aurory/ ležíce v plný polní na kanapi…“ Předpovídá tentokrát Kabát sociální bouře? Anebo – co když veřejnost nepochopí ironii písně a bude jednat podle návodu „pošlete na ně neúprosnou Grétu/ mladýho Klause a nesmrtelnou tetu“?
A pak je to závěrečná píseň Oni. V něčem je to pokračování Nesmrtelné tety. Za všechno špatné, za všechno lidskou bídu můžou ONI. Všichni všechno na ně svádějí. Ale jak zpívá Vojtek: „Jen dodneska nevím, kdo jsou to oni/ za dlouhý léta věřím jen tomu, co znám“.
Přeberte si to, jak chcete. Možná to není tak silný song jako před lety Kdoví jestli, ale v kontextu této desky má takový závěr svůj šmrnc.