Po téměř pěti letech se fanoušci dočkali druhé studiovky pražské kapely I Love You Honey Bunny. Sebastian Jacques, Martin Šolc, Kristián Kraevski a Josef Keil dvanácti skladbami signalizují, že se vymanili z přívlastku „studentské kapely“.
Není náhodou, že prvním vydaným singlem, který zároveň lákal na album, byl Lose Control. Místy až dystopická skladba doplněná o elektronické prvky je totiž určitě perlou desky. Je na ní patrné, jak moc se kapela změnila, ale vlastně zůstala věrná sama sobě.
Energickým odpichem je také hned úvodní Last Chance, která ještě silněji připomíná ranou tvorbu pražské čtveřice, i když v novém kabátě. Poměrně silná melodie je lehce zapamatovatelná a chytlavá. Nemluvě o gradaci ke konci skladby, která se naživo určitě neztratí. K budoucím koncertním peckám se přidává rozhodně Masterplan.
Jako na mnoha deskách (čest výjimkám), se i zde mísí chytlavé skladby s nudnějšími pasážemi, po kterých si ani nevzpomene na jejich melodii. V kontrastu je první a druhá polovina alba. Zatímco několik prvních skladeb dělá desce velmi hezký obrázek – za zmínku stojí například Living, která přímo křičí pohodovým odpolednem a krásně zde funguje i ženský vokál.
Jako působivé kulisy klipu k singlu Last Chance posloužil vysílač na Ještědu
Nudnější pasáže přicházejí později, například skladby Waiting Game nebo Trying To Get There působí velmi líně až nezáživně. O to více je milé překvapení, které čeká na konci desky. I předposlední Not Me Tonight je povedená, ale za zmínku stojí hlavně skladba Mess, která album uzavírá. Snová melodie je doplněná až o šeptaný zpěv. Postupně ale píseň graduje a ke konci nabídne pouze instrumentální sólo, které z ničeho nic vybuchne energií a melodickými kytarovými riffy.
Oproti první studiovce Cosmic Background Radiation je poznat především razantní změna zvuku. Zní mnohem čistěji a profesionálněji. Na pomoc si kapela pozvala producenty Koena van de Wardta (Klangstof) a Stevena Grahama Ansella (Blood Red Shoes), kteří odvedli skvělou práci.
I když je deska velmi příjemná a na koncertě se melodie určitě uchytí, hudebně kluci nepřišli s ničím extra novým. Celým albem provází vtíravá myšlenka, koho že mi tahle část jenom připomíná. Hned ve třetí skladbě nemůžu upustit od podobnosti s M83 nebo akustických Alt-J.
Verdikt: 68 %
Nový kabát a pohoda kapele svědčí. Studentskou rozdováděnost už mají za sebou. Příjemný poslech podtrhuje kvalitní zvuk a místy chytlavé melodie. Teď ještě uvidíme, jak bude We Just Had a Wonderful Time znít naživo – jestli si publikum s kapelou užije báječné chvíle.