Byla to pro fanoušky nečekaná zpráva, když v květnu roku 2023 vyšlo najevo, že kytarista Josh Middleton po šesti letech opouští Architects, aby se mohl naplno věnovat vlastnímu projektu Sylosis. Byl to šok – právě Middleton totiž do kapely naskočil v době, kdy hledala „náhradu“ za zesnulého Toma Searleho, který v roce 2016 podlehl rakovině v pouhých 28 letech. Před nahráváním jedenácté albové kapitoly se tak metalcorové ikony ocitly v nepřívětivé situaci, která si žádala odvážné řešení.
Nejenže kapela do svých řad oficiálně nikoho nepřizvala, ale už na konci roku 2023 vydala singl Seeing Red, na který z producentského křesla dohlížel bývalý člen a songwriter Bring Me the Horizon – Jordan Fish. Jak následně ukázaly další vydané singly jako Curse, Blackhole nebo Brain Dead, Architects si Fishe najali na produkci celé nové desky, jež kapelu opět ukazuje v trochu jinačí zvukové podobě, než se předvedla na předchozích albech.
Troufám si tvrdit, že The Sky, the Earth & All Between skupinu oproti předchozí (za mě nepříliš zdařilé) desce The Classic Symptoms of a Broken Spirit posunula o velký kus dál. Především kapele vrátila vlastní tvář. Nejenže přitvrdila a frontman Sam Carter začal opět intenzivně screamovat ve vyhrocených partech, ale kapela se obecně trochu odtrhla od ryze mainstreamového charakteru některých skladeb. Ty minulou desku, alespoň v mých očích, dost shazovaly.
Ostatně právě „naštvané“ pecky jako Blackhole nebo Whiplash jako by kapele vrátily tu správnou dravost, neurvalost a agresi, kterou fanoušci Architects a metalcoru obecně milují. De facto první polovina alba je až neuvěřitelně intenzivní a slovy dnešní generace bych se ji nebál charakterizovat jako: „našlapanou bangery“.
Zejména společenskokritická Whiplash, která po úvodu Elegy desku odpaluje, chytí za srdce velkým a chytlavým refrénem. Ten jako by beznadějně zdvihal prostředníček vůči současnému nastavení světa a slepé autoritě. Dále překvapí hardcorová Brain Dead, která vznikla ve spolupráci s elektropunkery House of Protection. Nutno podotknout, že skok do hardcorových vod tady Architects kupodivu sedl na jedničku, byť toto rozhodně není styl, kterým by se kdy prezentovali.
Přesto všechno si troufám tvrdit, že přepálená první polovina trochu shazuje druhou pasáž desky, na které sice jsou klenoty jako závěrečná Chandelier (nahraná trochu v duchu atmosféry nejúspěšnějšího alba Holy Hell) nebo právě Seeing Red, ale ztrácí se zde tempo. Zejména tracky Landmines a Judgement Day z konceptu desky úplně vypadávají a svou povahou bych je zařadil spíše právě do The Classic Symptoms of a Broken Spirit – hodně čistých zpěvů a elektroniky do pozadí, trochu po vzoru Bring Me the Horizon. Ostatně i Judgement Day (na featu se zpěvačkou Amirou Elfeky) se zvukem k Bring Me the Horizon dosti přibližuje a nejsem si jistý, jestli tenhle formát Architects zcela sedí… No, je to dost tuctová záležitost s nepříliš záživným rytmem.
Zarytí fanoušci by možná od kapely chtěli slyšet druhou Holy Hell, jenže proč se vracet do minulosti… Architects jsou bez nadsázky jednou z nejúspěšnějších metalcorových kapel historie. Kapela, která udává ve svém ranku trendy a také skupina, ke které řada mladších kapel vzhlíží jako k bohům. A osobně jsem rád, že se s jedenáctou deskou zpátky vrátila ke svébytnému zvuku, který na předchozí desce postrádala.
Verdikt: 81%
Přes všechny mínusy je The Sky, the Earth & All Between výbornou deskou, na které kapela opět zkusila hledat nové cesty a směry. A to je dobře.