Městský festival Pop Messe se měl poprvé uskutečnit už loni, ze zřejmých důvodů to ale nevyšlo. Organizátorům se musí nechat, že značnou část avizovaných hudebníků úspěšně dovezli do Brna o rok později. Při letmém pohledu na plakáty si uvědomíte, že se Pop Messe řadí k hrstce českých a slovenských festivalů, které letos do svého lineupu dokázali protlačit zahraniční umělce. Přesto si organizátoři vyslechli kritiku na sociálních sítích především kvůli brzkému startu programu, páteční festivalový den zahájila dvojice DVA už ve 13 hodin. Areál zchátralého a zelení zarostlého stadionu připomíná něco mezi postapokalyptickým zombie filmem a pozůstatky letních olympijských her z 50. let. Patrně na žádném jiném festivalu v zemi se neprojdete po bývalé běžecké dráze zasypané antukou. Boží.
Genius loci vynikl o to víc, když se začaly scházet lidi na brněnské Sinks, kteří domácímu publiku představili skladby ze své letošní eponymní debutové desky. Na pódiu z nich skutečně srší serotonin tak, jak o tom zpívá frontman Antonín Mika. Každým dalším koncertem se intenzivní Sinks posouvají mezi nejzajímavější kytarové kapely u nás. To stejné lze říct o slovenských 52 Hertz Whale, v jejichž tvorbě uslyšíte lásku k IDLES ještě dřív, než si všimnete trička s jejich logem na bubeníkovi kapely. Bratislavská pětice ale nabízí mnohem víc, naléhavému hlasu zpěváka Dominika Proka je lehké propadnout, na Pop Messe k tomu stačilo jen pár skladeb.
Značnou část harmonogramu tvoří i rappeři z různých částí Evropy. Během prvního dne se společně představili Slováci Fvck_kvlt a Edúv syn. Svou estetikou, vzhledem i nekonvenčností v apatických textech vedle sebe na pódiu vážně působí jako členové jedné skupiny. Ve flow i instrumentacích obou hudebníků jde slyšet vliv tvrdé kytarové hudby, na které vyrůstali. Epické bylo především intro Zabijem sa! ze stejnojmenné loňské nahrávky prvního jmenovaného. Jiné dunivé beaty zase způsobovaly neodolatelnou arytmii srdce. Celý zážitek by byl ale o to působivější, kdyby koncert proběhl až v nočních hodinách po tmě. Stejnou myšlenku vyvolával bezútěšný minimalistický výstup rapové experimentální dvojice Syny z Polska. Show, která vizuálně stojí na záplavách oslepujícího kouře prostě na obrovském pódiu pod rozpáleným červencovým sluníčkem moc nefungovala, třebaže do toho rapper Piernikowski dával všechno a proběhl se i davem až ke zvukaři.
Značný error v časovém harmonogramu na první pohled naznačoval koncert ostravských legend Buty. Jejich slot totiž přerušil výtečný taneční elektronický finiš rakouských HVOB, nizozemských Waval a českého producenta Ventolina. Na druhou stranu, když se na písničku Mám jednu ruku dlouhou rozzářilo nebe poletujícími světluškami, šlo o sentimentálně nádherný moment. Mezi vůbec nejbarevnější části prvního festivalového dne nicméně patřilo hlavně vystoupení čím dál pozoruhodnějších Bert & Friends. Naživo už Albert Romanutti nestřídá převleky svých postav, což se výrazně podepisuje na plynulosti a kouzlu celého zážitku. Lehkost a sympatická ledabylost se v písních jako Jupíter a Ejchucu prolíná s ohromným muzikantským talentem a smyslem pro detail. Pohádkový koncert Bert & Friends přitáhl k menšímu ze dvou pódií víc lidí než rakouský producent a hračička Dorian Concept. Hudebník, který spolupracoval třeba s Flying Lotusem, naživo míchá set připomínající soundtrack k animované videohře. Oceníte přitom každý moment, ačkoliv netušíte, jak může všechno stíhat s takovou samozřejmostí.
Až na nesrovnalosti v harmonogramu, které samozřejmě mohlo způsobit mnoho pro návštěvníky neznámých faktorů, zaznamenal první den Pop Messe úspěch. Zahájil se skvělou energií a nejen díky odvážné dramaturgii a reinkarnovanému stadionu za Lužankami se rovnou zařadil k tuzemským festivalům, které úctyhodně vybočují od zbytku. Připomínky zase z trochu jiného úhlu pohledu přineseme v reportáži z druhého festivalového dne.
