Asi nebudu sám, když blink-182 označím za generační záležitost. Je to můj gympl, a řada lidí v téměř vyprodané vysočanské hale to měla nejspíš podobně. Trojici stačilo nakráčet na pódium a začít hrát, abychom se znovu vrátili na střední. Jenže nostalgie není všechno.
Z hlediska kvality bychom mohli rozdělit koncert na tři části. První třetina, to byl průšvih. Hoppus s DeLongem nebyli ani rozezpívaní ani sehraní, a hlavně jim nohy podkopával špatný zvuk, kdy nejen že nešlo rozumět textům, občas se i ten zpěv měnil v nerozpoznatelné huhlání. Kapela zněla, jako kdyby hrála z kýblu, jinak to nejde popsat. Plus ta světla, to byla bolest. Seděl jsem v sektoru, do kterého byl přímo napálený jeden z masivních reflektorů na pódiu, a protože každou chvíli blikal jako stroboskop, nezbylo mi než odvracet pohled a dívat se druhým směrem do publika. Tak šlo vidět aspoň něco. Tímto salutuji těm partičkám po deseti, dvaceti lidech, co se neúnavně uprostřed stojícího davu snažily o pogo. Situaci zachraňoval alespoň spolehlivý a strhující Travis Barker, po Johnu Bonhamovi první bubeník, jehož sóla má smysl poslouchat.
Ve druhé třetině si začal zvuk sedat. Hoppusovi a DeLongovi bylo konečně rozumět, stejně tak začaly fungovat jejich pubertální vtípky, které spoluvytváří kouzlo kapely. Uklidnili se i osvětlovači, takže šlo konečně normálně koukat na projekci nad pódiem, kde se střídaly nápadité animace. Leč hudebně to byl bohužel pořád průměr, byť by řada fanoušků nesouhlasila. Jestli se něco musí uznat, tak zápal davu ochotného od kotle po nejvyšší ochozy odzpívat každou písničku. Vytvářelo to atmosféru, která není pro masivní halový prostor O2 areny vůbec typická.
Koncert zachránila jeho poslední třetina, a především vygradované finále. Uzavřít celé vystoupení čtveřicí skladeb What‘s My Age Again?, First Date, All The Small Things a Dammit, to je kombo, nad kterým se každý fanoušek olízne jako třeťák nad happy mealem. Ale hlavně to kapele konečně pořádně hrálo, kdyby takový zvuk měla i předchozí hodinu, byl by to o dvě třídy vyšší zážitek.
Na druhou stranu, můžeme být blink-182 vděční, že se obešli bez playbacku, moru současných halových a open-air akcí. Vlastně ten nekvalitní zvuk dodával celému večeru na autenticitě. Ale první půlka byla opravdu smutná, zachránil to až ten závěr.
Verdikt: 62%
