Petr Hošek, snad největší legenda českého punku, frontman skupiny Plexis, by si letos připomenul 40 let od chvíle, kdy propadl kouzlu Sex Pistols a jejich hudby. Bylo to 40 divokých a někdy strastiplných let, lemovaných celou řadou ztrát, zranění a nových začátků. Ze všeho se nakonec dokázal vylízat. Stal se normou pro další generace českých pankáčů.
Bylo to patrné i z projevů soustrasti, které se objevily, když se na sítích začaly šířit zvěsti o jeho úmrtí. Životní příběh Petra Hoška v Headlineru loni převyprávěl Josef Vlček. Jeho článek dnes působí jako výstižný nekrolog. Proto jej přinášíme v rámci vzpomínek na Petra v plném znění.
Heda
Petr Hošek se narodil 8. února 1967 Hedvice Hoškové. Znalci českého folku si ji budou pamatovat jako Hedu Hoškovou, členku čtyřčlenného souboru, který se v té době jmenoval Skiffle Kontra. Když mu bylo zhruba dva a půl roku, natočila máma, která kromě zpěvu hrála v kvartetu na flétnu a perkuse, spolu se svými kolegy album parafrází umělých českých písní 19. století pod názvem České písně vlastenské, z dnešního pohledu jeden z vrcholů českého folku šedesátých let.
Se svým biologickým otcem se Petr nestýkal. Vychovával ho jeden z bratří Traxlerů, synů slavného prvorepublikového skladatele a členů Skiffle Kontra, ale nikdo z jeho přátel si nebyl jistý, jestli to byl Petr nebo Jiří. V každém případě vyrůstal v hudebním prostředí. Není proto divu, že od mládí tíhl k muzice. I když trochu jiné, než hrál Skiffle Kontra (od roku 1971 Český skiffle a od roku 1979 Žáci).
Petrova přítelkyně Babočka má pro Hoškovu matku jen slova obdivu: „Já jsem Hedu poznala teprve nedávno. Teď je v domově důchodců. Skvělá ženská. Všichni pankáči ji milovali. A Petr, dokud mohl, se o ni staral.“
„Máma byla vždycky v pohodě. Má punk ráda, akorát občas nadávala, když byl moc velkej bordel. Ani mi moc neříkala, co všechno si musela v baráku vyslechnout,“ řekl Eduardu Svítivému v roce 1990 do jeho knihy Punk Not Dead sám Hošek. A že to musel být velký bordel, o tom není pochyb. Petr byl totiž odjakživa mistr mejdanů. „V baráku nás všichni nenáviděli. Rozjížděli různý podpisový akce a mám pocit, že to trvá dodnes,“ vyprávěl.
Mladý Hošek už ve třinácti začal poslouchat Radio Luxembourg. „Nerozuměl jsem textům, ale měl jsem pocit, že vím, o co jde.“ V tom okamžiku bylo rozhodnuto o zbytku jeho života. První punková kapela, která ho chytila, byli Buzzcocks.
Nikdo z jeho přátel netuší, jestli po základce šel Petr někam do učení. Prý možná elektrotechnika. Netuší to ani Luděk Hrzal, který s ním v té době začal dělat bedňáka u Abraxasu. Abraxas byl totiž v té době jednou z mála oficiálních kapel, aspoň trochu odpovídajících novovlnnému vkusu. Jednou prý kapelník Slávek Janda šestnáctiletého pomocníka oslovil: „Chceš do konce života tahat bedny, vole, nebo taky zmáčkneš kytaru?“ To prý byl jeden z prvních impulsů ke vzniku Plexis.
Ale ono to mohlo být i jinak. Hošek to onehdy vyprávěl Ondřeji Horákovi v trochu jiné podobě: „Abraxas měli koncert v Lucerně a začali hrát písničku Stepní vlk. Tam je takový neustále se opakující riff, do kterého jsme čtyři bedňáci jako hrobníci přinesli na pódium rakev, z ní vylezl Miroslav Imrich a začal zpívat Země se točí dokola. To vše ve tmě, jen za světla svíček. Moc se to nepovedlo, já jsem byl jeden z těch hrobníků a měl na sobě nějaký divný kalhoty, tak mě hned vyhodili.“
Ať to bylo tak či onak, jednoho dne v létě 1983 se s dalším bedňákem Abraxasu Markem Sibřinou rozhodli založit kapelu.
Sidem snadno a rychle
Hošek slyšel Pistole poprvé až v roce 1983. „Byl jsem z toho fakt vyšinutej. Zamiloval jsem si Sida a ve všech ohledech jsem se snažil bejt jako on. Napodoboval jsem jeho držky před zrcadlem, tak zvaný „házečky“, dělal jsem ty jeho klátivý pohyby, choval jsem se stejně výstředně a vulgárně. Taky jsem si zjistil, že vážil pětačtyřicet kilo, a tak jsem šel okamžitě s váhou dolů, vůbec jsem kvůli tomu nežral.“
Pro obdiv k Sidovi Viciousovi se mu začalo říkat Sid.
„Ze všeho nejdřív jsem vymyslel název. To jsem si napsal jména svých nejoblíbenějších kapel Sex Pistols a Exploited, postupně jsem z toho vyškrtal hlásky. Různě to celé přeskládal a vyšlo z toho právě Plexis,“ vyprávěl Filipu Fuchsovi. „K názvu Plexis ještě připojil zkratku P.M.,“ dodává Petr Hrabalík alias Hraboš, hudební historik, šéf kapely Našrot a blízký Hoškův přítel. „To znamenalo punk music.“
O zhruba třináct let později, v roce 1996, si Plexis s Exploited i s Buzzcocks poprvé doopravdy zahráli…
Dát dohromady punkovou kapelu nebylo v té době jednoduché. Pražská punková subkultura tehdy čítala jen pár desítek lidí. Hošek hledal členy kapely až do května 1984. Nejdřív se Sibřinou objevili bubeníka Ádu Vitáčka a nakonec čtveřici doplnil druhý kytarista Martin Bíňovec. Premiéra Plexis P.M. se konala 11. srpna 1984 v Českém Meziříčí. Do konce roku 1984 pak stihli ještě tři koncerty, a dokonce dvoják v klubu Na Chmelnici. Úspěch byl obrovský. Sedmnáctiletý Sid Hošek se stal apoštolem nového žánru. „Jeho kapela toho sice moc neuměla, ale hrála s obrovským nasazením, které publikum doslova elektrizovalo. Já jsem ho tehdy ještě neznal, ale už jsem o něm kvůli tomu slyšel,“ vzpomíná Hrabalík. „Cítil jsem s ním určitou spřízněnost. Byl to autodidakt stejně jako já.“
Po půl roce se začala bortit a měnit sestava, což se dělo nepřetržitě až skoro do konce osmdesátek. Občas se s nadsázkou říkalo, že pokaždé hrají jiní Plexis. Mezi těmi, kdo prošli různými sestavami, byl mimo jiné Honza Haubert z Visacího zámku. Spoluhráči mu odešli na vojnu, takže se jako kůl v plotě přidal k Hoškovi. Byli spolu asi jen půl roku, ale přátelské vztahy mezi oběma kapelami vydržely dodnes.
Podobně jako v éře Plastiků byl historickou událostí každý punkový koncert. Věřte nebo ne, Plexis jich v té době zahráli necelý tucet, ale každý z nich se stal v punkové komunitě legendou. Někdy proto, že ho policajti rozehnali, jindy proto, že se o něm dozvěděli příliš pozdě a vystoupení proběhlo. Přesně jako v sedmdesátých letech.
Občas docházelo ke zvláštním událostem. Na hudebním parníku Vltava s nimi vystoupila budoucí herecká a moderátorská hvězda Jitka Asterová a na akci ve Staré Lysé s nimi zpíval „italský student Giuseppe Velena“.
„I přesto, že Plexis P.M. odehrál jen něco kolem desítky koncertů, a přesto, že nehrál nikterak objevný a výjimečný styl, stal se velice rychle v punkových kruzích kultovní kapelou. Napomohlo tomu jistě i to, že jeho členové punkem skutečně žili, s čímž byly spojeny permanentní problémy s policií (basák si musel pro jistotu vyběhat papíry na hlavu, aby unikl stíhání za napadení veřejného činitele), divoké akce s dalšími punks či občasné přespávání v kanále,“ napsal nebožtík Filip Fuchs.
Číra nad Prahou
Punková komuna se hodně proměňovala a s ní i prostředí hospod, ve kterých se party pohybovaly. Málokde je viděli rádi. V začátcích byla s Hoškem nejvíc spojená kavárna Slávie: „Bylo to fajn období, všichni jsme se měli rádi, žádný mazáctví – mladej, starej – jako dneska,“ vzpomínal Hošek před lety do knihy Punk Not Dead. „Byly tam dvě obsluhy.
Jednu vedl shodou okolností pan Hošek, ten byl v klidu a nechal nás být. Ti druzí na nás ale volali policajty. Ti si tam zvykli chodit otravovat každej den. Vždycky si někoho odvedli. Byli jsme už na to zvyklí, a tak nás to neodradilo.“
Slávie nebyla moc dobrý nápad. Kluci asi netušili, že podnik naproti Národnímu divadlu byl zároveň prostředím, kde se scházela česká disidentská elita v čele s Václavem Havlem, a byla pod ostrým dohledem. I to byl pravděpodobně jeden z mnoha důvodů, proč na sebe komunita upozorňovala. Navíc to bylo v době honu na novou vlnu a pražští punks byli vnímáni jako její významná součást. A k tomu taková, která neměla zastání ani v zahraničí. Policajti ji tudíž opravdu nešetřili: „Pamatuji si, jak nám fízlové brali různý doplňky, náušnice – ty občas vytrhávali rovnou z uší,“ vyprávěl Hošek.
K největšímu průšvihu ale nedošlo na očích veřejnosti ve Slávii, ale po koncertu kapely A-64. „Potom se šlo na mejdan, a když jsem se vrátil druhej den domů, čekala na mě vyděšená máma, že prej u nás na návštěvě byli soudruzi s tím, že nějací pankáči pomalovali náš barák hákenkrajcama a pod tím bylo nastříkáno ‚Pank‘. Zkrátka normální provokace, a to byli tak blbí, že to ještě napsali takhle. Nicméně po dvou hodinách si pro mě přijeli a odvezli mě na Vyšehradskou, kde mě zcela spontánně vyšetřovali nadstrážmistr Drobníček s Prchalem. Na uvítanou jsem přišel o dva zuby, a že jako „kdo to udělal“. Když jsem řekl, že jsme byli všichni na mejdanu, odměnili se mi kanonádou facek. Pustili mě po třech hodinách s tím, že se to ještě dořeší.“
Hoškovi přátelé se shodují na tom, že ještě ani ne osmnáctiletého zbitého kluka tehdy donutili, aby podepsal spolupráci se Státní bezpečností. „Když jsem odmítal chodit na výslechy, tak mě poslali na vojnu…“
Nikdo ale neví nic o tom, že by někdy na někoho něco práskl. A že toho, co nerozvážní punkeři natropili, nebylo málo.
„Tím to tehdy začalo a pak v průměru každých 14 dní jsem dostával předvolávky, a to nejen já, ale v podstatě všichni. Ale kdyby jenom předvolávky. Toho léta se u mě konalo dost velkejch mejdanů, občas i týdenních.
20–30 pankáčů – běžný stav a do toho zkoušky Plexisu, třeba ve tři, ve čtyři ráno, a to naplno. Samozřejmě se to neobešlo bez zátahů a bez dvojího podmínečného soudního vyšetřování. Naštěstí se to v obou případech vyžehlilo.“
Nutno říct, že policajti se zároveň pankáčů jako celku báli. Tu a tam se stalo, že posádka některého policejního vozu dostala od nějaké party na budku, a než přijela přivolaná posila, parta zmizela. „Ale jak jsme byli roztroušení, bylo to vždycky špatný.“
„Petr o tom nerad mluví, ale v několika rozhovorech k tomu něco řekl. Jak to bylo, nebo nebylo, to člověk nezjistí. Vím jen, že když přišel na to, co podepsal, raději nechodil domů nebo do hospody. Přátelé, co Petra dobře znají, ti to neřeší. Vědí své. Ale jim i mně to občas předhodí někdo, kdo Petra nezná, a dokonce ani nikdy neviděl,“ dí Babočka a dodává, že neví, co by sama po takovém výprasku dělala.
Psal se rok 1986 a Petr Hošek narukoval. „Na vojně mně z toho začalo hrabat a potřeboval jsem nutně dovolenou. Těch deset dní, co mi dali, uteklo strašně rychle.“ Mezi kamarády mu bylo dobře, a tak se nechtěl na vojnu vracet. Na závěrečném mejdanu u sebe doma vyskočil z okna.
„No… nějak mi přišlo líto, že musím odejet, a tak jsem vyskočil z okna. Sice jen z prvního patra, ale zato po hlavě. Měl jsem asi osm zlomenin a nakonec jsem z toho vyšel s protézou kolena. Bylo z toho ale propuštění z vojny, a tak jsem na to brzy zapomněl.“
„No, nebyl to nejlepší způsob, jak se dostat z vojny, ale kterej byl lepší? Podfikávačky? Peníze psychiatrovi? Já jsem šel na devatenáct měsíců do uranových dolů,“ uzavírá tuhle kapitolu Hoškova života Hraboš.
V šest večer U Zpěváčků
Hošek byl předčasně propuštěn z vojenské služby a tři měsíce potom už byl s kapelou Do řady! Nezpíval s ní, ale poprvé hrál na basovou kytaru, která se na dlouhá léta stala jeho hlavním nástrojem. Znovu se dostal do kontaktu s Ádou Vitáčkem, který tehdy bubnoval se začínající skupinou Wanastovi vjecy, a párkrát si s Kodymem a P.B.Ch. taky veřejně zahrál.
Spolupráce s Vitáčkem ho znovu nakopla. Začali stavět nové Plexis. To se už psal rok 1988 a na jednom punkovém parníku se po vystoupení Tří sester a Wanastovek objevili na pár písniček noví Plexis. „Nejsem si tím jistý, ale myslím, že tam s nimi hrál už taky Johnny Chaos,“ vzpomíná Hraboš.
Byla to doba velkého zmatku, kdy každý hrál s každým. Hošek se mihl i jako baskytarista u Majklova strýčka a hrál tu s budoucím kytaristou Hlavsovy Půlnoci Karlem Jančákem. Prý to byla velká škola. Pamětníci vědí, že Michael’s Uncle nehráli jednoduchou hudbu. Byl to dost rafinovaný hardcore, a protože členové kapely byli perfekcionisté, pořád se zkoušelo.
V té době proběhla také krátká Hoškova epizoda se skinheads. Nejspíš za ni mohl Áda, který hrál už ve F.A.S., což byl předchůdce Orlíku, tehdy ještě bez Landy a Matáska.
Co na téhle partě Hoška lákalo? Za prvé tehdy byli punks a skini jedna rodina a člověk jen těžko rozeznal, kdo ke komu patří. A pak, jak jeho přátelé říkají, vždycky chtěl být větší drsňák, než na co měl. Skini ho v tom asi tak půl roku fascinovali, ale brzy pochopil jejich prázdnotu: „U skinů se akorát přemýšlelo, jak se večer půjde chlastat a dá se někomu do huby, a to nejen pankáčům, ale všem, kdo se jen trochu znelíbějí. Ty bitky si zpravidla sami vyhledávali, a to převážně v hospodě U Lva v Nuslích nebo ve vinárně Orlík… Byl to můj životní úlet, za kterej se ještě teď stydím,“ říkal. Včas odložil bomber a nechal si znovu narůst vlasy. Objevily se nové hudební výzvy.
Punk s Plexis, hardcore s Michael’s Uncle a nová láska – sleaze neboli street rock. Všechno se to prolínalo na jednom místě, U Zpěváčků. „Nahoře seděly máničky a šel jsi tři schody dolů a byls mezi pankáčema a novovlňákama. Když to tak vezmeš, byla to vlastně taková muzikantská burza. Já tehdy dělal závozníka na OPBH spolu s jistým Petrem Votavou, pozdějším DJem Trávou. Vždycky po práci jsme šli ke Zpěváčkům a to už tam pokaždé seděl Hošek a jeho kámoši,“ popisuje Hraboš.
Tam taky zažili 17. listopad 1989. Národní třída byla jen pár desítek metrů od centra dění. Hošek si to dobře pamatuje: „Když do toho esenbáci začali bušit, tak jsme utekli. Kousek bydlel kamarád, klávesák z Lucie Michal Dvořák, který nás schoval u sebe v bytě, takže jsme nedostali obuchem. Tam se tehdy protrhla jakoby Slapská přehrada.
Voda smetla všechno staré a nové pěkně pohnojila, aby to mohlo růst. Totální euforie!“ vyprávěl Filipu Fuchsovi do jeho knihy.
Půlnoční rebel
Petrovi se na přelomu osmdesátek a devadesátek zalíbily dvě kapely, které tehdy letěly. Guns N’Roses a The Cult. Hrály sice rock, ale bylo v něm i něco z punku. „Guns N’Roses ho zaujali hlavně kvůli image. Neustále se fotili ošuntělí a s láhví nějaké whisky v ruce. Měli delší vlasy a čelenku. Tak to Petr začal nosit taky. A vyfasoval novou přezdívku Axl. V tý době vznikly taky jeho nejslavnější skladby – Půlnoční rebel, Televize, Svět jsou bary. A jak se doba rozvolňovala, v televizi ještě před listopadem dokonce natočili pro nějaký televizní pořad.“ Svůj styl označovali jako „new rebels“.
Tvrdému jádru punků se to moc nelíbilo. „Současnej styl bych definoval jako takovej normální bigbít. Je to něco jinýho, než byl první Plexis, posun od No Future k obyčejný pohodě… Že nás neberou ostatní punkové, je mně úplně jedno. Nechci už nikdy hrát jen pro jednu kastu.“ To se mu kupodivu podařilo, s první deskou, která vyšla ještě v roce 1990, našli nové, mnohem širší publikum.
V kapele tehdy vedle Petra Hoška hráli Pavel Brož na baskytaru, Áda Vitáček na bicí a kytarista Johnny Chaos. Někteří z těch, kdo pamatují začátek devadesátých let, vám řeknou, že jediné správné kapely té doby byly Lucie a Plexis. Plexis jim dělali předkapelu.
Johnny Chaos
Dva nejlepší kytaristi konce osmdesátých let Karel Jančák a Jan Jukl neboli Johnny Chaos, dva smutné příběhy. Jak už víme, oba se setkali i s Hoškem.
Jančák hrál s Hoškem ve skupině Michael’s
Uncle těsně před rokem 1989. Jeho talentu si všiml Mejla Hlavsa a Jančák s jeho skupinou Půlnoc odejel na několik koncertů do USA, zůstal tam a brzy ujel na drogách. V devadesátých letech se úplně zdecimovaný vrátil do Čech, ale už nic víc nevytvořil. Zemřel v pouhých osmačtyřiceti v rodné Chotěboři.
Zato Johnny Chaos pořád ještě žije. S Hoškem se seznámil v jeho skinském období: „Začali jsme chodit chlastat do vinárny Orlík naproti galerii Mánes, kde jsem se seznámil s dalšími nácky jako Landa a Matásek, a pár dalšími – dnešní politici a policajti. Kapela Orlík vznikla později v této vinárně,“ vyprávěl Jukl do druhého dílu Punk not dead. „A vlastně tam jsem Hoška přemluvil, ať je spíš punkrocker než skin, a tam jsme znovuobnovili Plexis. Ale ještě předtím jsem s Hoškem začal hrát v Majklův strýček.“
Co bylo zakázané, bylo vlastně „in“. A drogy byly zakázané. Jukl v nich jel od patnácti. S Majklovým strýčkem se všechno rozjelo, ale pořád to ještě bylo v mezích přijatelných pro jakžtakž normální život. Jen tu a tam trip, zvlášť když se jim dařilo dostat se v osmaosmdesátém na devizový příslib do Západního Berlína, nebo nějaké to šňupání.
Znovuobnovené Plexis tvořili Jukl, Áda Vitáček, Hošek a pingl od Pinkasů, baskytarista Pavel Brož. Hned po listopadu vydali u nově vzniklého Monitoru album Půlnoční rebel, jehož se prodalo dnes neuvěřitelných osmdesát tisíc kusů. Nicméně pocit, že je Monitor bere na hůl, vedl muzikanty k přechodu k jinému vydavateli, k Reflex Records. Tam vyšlo druhé album White Killer. Reflex neměl dobrou distribuci, takže se prodávalo daleko hůř.
Podle Johnnyho vyprávění je tehdy Áda Vitáček přivedl k pervitinu. A gradovalo to ještě dál: „Chodili jsme hrát do hospody U Zpěváčků a na parník Kamýk. Tam se dalo chlastat a šňupat každej den až do rána. A protože se otevřely hranice, podařilo se nějakému Martinu K. propašovat z Indie na těle čistej heroin, protože měl kámoše, co umíral na AIDS. A bylo mu blbý chtít po tom kamarádovi za heroin peníze, tak ho dal mně, že mu to pak zaplatím. No, ulítl jsem na tom dokonale a jemu nikdy nic nezaplatil, proto mě pak vzal v klubu Roxy flaškou šampaňskýho přes hlavu. Slyšel jsem, že ho pak zastřelili při nějakým špatným kšeftu. Ulítl jsem na tom tak, že jsem Radimu Pařízkovi na jeho pozemku u studia v Ostravě ořezal makovice, co tam pěstoval, ale protože jsem to tenkrát neuměl moc upravit, skončil jsem na pár dní v nemocnici, a museli jsme přerušit nahrávání toho prvního LP.“
Zlatá devadesátá léta – perník, heroin, lysohlávky, LSD. A taky Jukl třikrát na léčení a poprvé ve vězení. „Asi mě to stále baví, bejt dobře sjetej kvalitním materiálem, a asi mě to bavit nepřestane,“ řekl Jukl jednou Hrabošovi.
Nové směřování Plexis Juklovi vyhovovalo. Už to nebyl bohapustý punk, ale street rock se spoustou výrazné kytary. Plexis vyrazili na dlouhé turné jako předkapela Lucie a pak už koncertovali jako headlineři. Předkapelu jim dělala Alice s Danem Bártou.
Jistý Andy naučil Johnnyho vařit crack z kokainu. „Asi dva roky jsem na tom ujížděl. Chtěli jsme v Týnské uličce založit blues bar, ale Andy zahynul při autonehodě.“
Plexis začali jezdit do světa, což byla pro Jukla i další členy ideální cesta, jak se dostat k drogám. V knize Punk Not Dead… dalších 25 let Jukl sází jednu historku za druhou. Kdyby to nebylo o drogách, tak by to mohla být i legrace.
Při práci na albu Plexis III z roku 1996 si Johnny Chaos přestal s Hoškem rozumět. „Asi jsem chtěl víc, než mohl dát.“ Album bylo navíc na tu dobu propadák, prodalo se ho už jen osm tisíc kusů. Mezi tím se Jukl zapletl s mafií, dělal distributora drog a prošňupal velké peníze. To bylo i na Hoška moc. Když se Petr odmítl angažovat v jednom prapodivném kšeftu, do kterého ho Jukl tahal, dal milý Johnny Plexisákům padáka.
To byl taky konec muzikanta Johnnyho Chaose. Jan Jukl ale pokračoval dál, i když hlavně mimo hudbu. V roce 2014 se objevila v tisku tato zpráva:
„Jan J., který vystupoval pod přezdívkou Johnny Chaos, v kapele Plexis skončil v roce 1995. Na tvrdých drogách je závislý 20 let. Výrobu drog měl precizně promyšlenou. ‚Postupoval podle patentovaného návodu na výrobu heroinu pro lékařské účely pocházejícího z roku 1935. Jen množství surovin si musel přepočítat, původně bylo uváděno v tunách,‘ popsal případ kriminalista. Makovice na výrobu heroinu s přítelkyní kradli na polích v jižních Čechách. Jan J. měl v pražském domě sušených makovic plný sklep.“
„V luxusní vile ve Střešovicích si narkoman ze sušených makovic připravoval odvar, který vozil do pronajatého domu v Chotýši nedaleko Prahy, kde výrobu dokončoval. ‚Neměl auto, dvacetilitrovou skleněnou nádobu s vývarem vozil ve sportovní tašce autobusem a vlakem,‘ dodal kriminalista. Část heroinu Jan J. spotřeboval sám, zbytek prodal. V tom mu pomáhala i jeho bývalá přítelkyně, která se podle informací policie živí v Praze jako prostitutka.“
Jukl v roce 2017 vyfasoval 46 měsíců natvrdo a jeho přítelkyně podmínku. Škoda, byl to vynikající kytarista, který v sobě spojoval zručnost a energii, tak důležitou pro „gánovský“ typ rocku.
Jenže Johnny Chaos v tom nebyl mezi Hoškovými přáteli sám. V osidlech drog uvízl i spoluzakladatel Plexis, bubeník Áda Vitáček. Díky nim šel třikrát do basy. Poprvé v lednu 1994 do června 1995, podruhé v březnu 1998 až do března 2000 a poslední pobyt trval od září 2001 do září 2004.
Vitáček o svém problému vyprávěl v knize Vy jste to nevěděli?! (2009): „Mně drogy nikdo neodpáře, já se za to nestydím. Jsou prostě věci, který jsem dělal. Myslím, že jsem nikomu neublížil, a obstaral jsem si to sám. Na perníku jsem lítal od roku 1991 do roku 2004, ale víš co, na perníku je to trošku jinak. Není to o nějaké psychické závislosti. Prostě, buď tě to baví, anebo nebaví. Chceš, nebo nechceš. Když nemáš, tak jsi v kriminále po týdnu normální. Týden jsem tam žral a spal. Tam je to o něčem jiným. V kriminále je to o tom, jak jsi silný psychicky. Jaký si to uděláš, takový to máš. Když jseš kurva a krysa venku, tak se to s tebou nese až do kriminálu. Když máš venku jméno, tak je to v kriminále také znát. Já jsem měl klid, nikdo si nedovolil, všichni mě brali, protože jsem byl muzikant. Neměl jsem problém a je to o psychice. Když ten čas využiješ ku prospěchu věci. Někdo cvičí, já jsem psal písničky.“ Přesto všechno se Áda ze dna vyhrabal a k muzice se vrátil.
Ne že by Hošek byl v té době andílek. Zdaleka ne. Ale na rozdíl od svých dvou bývalých spoluhráčů kritické období devadesátých let přežil.
Mucho DJem
Zatímco popularita kamarádů z Lucie během devadesátých let stoupala, Plexis nenápadně ustupovali do pozadí. V půlce devadesátých let Petr dokonce tu svou feťáckou partu musel rozpustit. Našel si novou zálibu, dýdžejing. Dva roky dělal DJe v Roxy, hlavně v chill outu. Někdy v roce 1998 se nechal ukecat kamarády, DJem Trávou a DJem Loutkou, že se vydají do Mexika.
Hraboš: „Vrátil se úplně jinej člověk. Absolutně propadl latinské hudbě. Nakoupil desky s latino-jazzem a vrhl se na latinskej chill out. Začal vystupovat jako DJ Mucho a to jméno mu už nikdo neodpáral. Nikdo z kámošů mu už dvacet let neřekne jinak než Mučo. Hodně jsme se kamarádili. Začali jsme chodit do Holešovic do Mekky na novou módu, na extázi. Ta nám neškodila, jen jsme se furt přiblble usmívali. A taky k Sudu na fotbal. On fandil Mexiku, já Argentině.“
Jednou vyrazil Hraboš do Akropole za Muchem, který tam zrovna hrál na vedlejší scéně u baru. Poslouchal Muchovu latinu a najednou ho napadlo, že bude do té hudby scatovat. „Ty vole, já do toho zkusím něco zpívnout!“ a Hošek mu podal mikrofon. Připadalo mu to jen jako legrace, ale Mucho že ne, že by to mohlo být zajímavé. A protože oba měli rádi fotbal, zrodil se projekt Maradona Jazz. Na pódiu mexická a argentinská vlajka a dresy obou oblíbených mužstev, na sobě trička s nápisem Maradona Jazz.
„Mucho to ještě trochu vylepšil. Přibral Jardu Stuchlýho na bicí, protože Majkláči zrovna nehráli, takže jsme byli z počátku v triu. První místo, kde jsme hráli, byl chill out v Mecce, to víš, ta extáze nás tam lákala. V roce 2002 jsme zjistili, že existuje ještě jeden DJ, kterej hraje latinu, DJ Baltazar. Rychle jsme se spřátelili, takže jsme najednou měli dva chlapy, co pouštěli desky. Nějakou dobu byl s námi taky Šimon Ornest, dnes Tap Tap Orchestra, ale ten byl nezvládnutelnej a hrál, co ho napadlo. Občas to bylo opravdu strašný, takže jsme byli rádi, když odešel.“
Maradona Jazz existuje dodnes, i když hrají jen málokdy. Mucho s nimi ale už není, na dýdžejování se vybodl někdy v roce 2016. „Tahle kapela má jeden primát. Nikdy neměla žádnou zkoušku. Je to čistě improvizační těleso. Hráli jsme hodně. Kluby, svatby, mejdany, v jednom kuse třeba tři hodiny. Deset let, až do roku 2017, jsme byli rezidenti v Cross Clubu.“
Maradona Jazz byl přitom jen bokovka. Celou tu dobu, přes dvacet let, jela totiž pořád naplno další varianta Plexis. Dokonce ve stálé tříčlenné sestavě čili Hošek se dvěma členy z Apple Juice. Víkend co víkend, v létě festival za festivalem.
Bouračka
„U Humpolce v příkrým kopci
často bouraj’ politici…“
Tři sestry: Pijánovka
Desátá léta nebyla k Hoškovi právě vlídná. Spíš fyzicky a psychicky zničující. První těžkou ránu dostal v roce 2013, když zemřel jeho už od dětství nejlepší přítel Sáček. Hraboš na něj dodnes vzpomíná jako na bezvadného chlapa, který byl pro Hoška i jeho kamarády něčím jako guru. Petr spolu s ním na začátku devadesátých let dokonce demonstroval celý týden na Staroměstském náměstí na podporu v té době zavíraných rockových klubů. Měl k Sáčkovi takový respekt, že mu toleroval i sparťanskou víru. „A to je co říct,“ zdůrazňuje Hraboš.
Petr absolvoval řadu epileptických záchvatů, omdléval a padal na chodníku, a když přišel do hospody, byl často potlučený a plný podlitin.
Čtyři roky po Sáčkově smrti, když už to vypadalo, že se s jeho ztrátou vyrovnal, přišla těžká autohavárie.
Hoškovi se tehdy na ten koncert nechtělo. Bylo to den před Štědrým dnem v roce 2017 a to lidi mívají jinačí starosti. Při zpáteční cestě po půlnoci na 91. kilometru dálnice narazila dodávka VW Multivan do přejetého kance a havarovala. Stalo se to přesně ve chvíli, kdy si spolucestující kamarádka kapely Olga rozepnula na pár vteřin pás, aby si sundala bundu. V téže vteřině si Petr otevíral plechovku s pivem…
Posádka utrpěla středně těžká zranění a dvaadvacetiletá Olga v brněnské nemocnici zemřela. „Byla to bezvadná holka, Ruska, co tu žila už léta. V Blesku potom psali, že hrála s Apple Juice, ale to není pravda,“ vzpomíná Skleník. „Byla to jen velká fanynka českého punku. A co je zvláštní, původně měla s námi, tedy s SPS, jet pětadvacátýho do Vimperka, ale když se našlo volné místo v autě s Plexis, tak to zrušila. Kdyby raději jela s náma… Ale co je úplně nejzvláštnější, tři neděle před havárií si dala na Facebook seznam písní, které si přála zahrát jednou na svým pohřbu.“
Petr dopadl o něco lépe. „Když jsem za ním přišel Na František, kde ležel, byl pod práškama a furt se smál. Ale plechovka od piva mu skalpovala půl hlavy, pohmoždil si záda, měl zlomenou páteř, něco s hrudníkem a polámal si žebra.“
„Jestli se po té autohavárii nějak změnil? Když se po ní vrátil z nemocnice, tak jsme si šli párkrát o Olze popovídat,“ vypráví Babočka. „Byla to moje nejlepší kamarádka a zrovna ten Štědrý den jsme měly strávit spolu. Možná ho to změnilo fyzicky. Měl rozraženou lebku, a když k tomu připočtu to množství zranění z předchozích let… Vždyť on je celej smontovanej! Moc toho nenachodí. Možná měl potom ještě častější epileptický záchvaty, nedovedu to posoudit. Snažila jsem se ho brát do lesa na houby nebo do zoo a měla jsem pocit, že se to lepší. Bylo to znát, on sice zůstal velkým trémistou před koncertem, ale když vylezl na pódium, byl to stejný Hošek jako dřív.“
„Kvůli tý bouračce už nemůže hrát na basu,“ naznačuje Hraboš další Hoškovo trauma. „Je to definitivní, už ji prodal,“ upřesní ještě Babočka.
Když se i ostatní kluci vykřesali ze svých středně těžkých zranění, zdálo se na první pohled, že kapela je ve stejné pohodě jako dřív. Ještě v roce 2019, když s nimi dělala Martina Jablanovská rozhovor při výročí 35 let existence skupiny, to vypadalo, muzikanti spolu žertovali a jejich šéf hrdě hlásil, že tahle sestava mu sedí asi nejvíc v životě.
Trio se rozrostlo o Edu Frölicha, protože Hošek po autohavárii ztěžka ovládal ruku. „S klukama zkoušíme nové věci, i když teď to moc nejde. Je to takové nulové období, nuda. Já se navíc nemůžu moc hýbat, protože jsem měl nedávno dvakrát zlomenou páteř. Jinak bych šel rád něco dělat.“
Z té bouračky?
„Ne, tohle se mi přihodilo doma. Z té autonehody jsem měl taky zlomenou páteř, ale tohle je ještě dvakrát navíc.“
Přes všechen optimismus se ale i tahle sestava Plexis brzy potom rozpadla. Po čtvrt století společného hraní.
Slovo má tentokrát zase Babočka: „Já se vlastně klukům ani nedivím. To ta jeho nešťastná životospráva. Pil vždycky a za mlada vyzkoušel hodně špatných drog. Bral taky hodně prášků na spaní a díky tomu byl často nekomunikativní. Kluci ho vždycky naložili do auta a on tam vzadu celou dobu mlčel nebo si mumlal něco pro sebe. Když to trvalo nějakou dobu, tak s ním kluci odmítli spolupracovat. Řekli, že jestliže se to nezlepší, tak odehrajou všechny koncerty do konce roku a pak odejdou. Petr si sice hraje občas na tvrďáka, ale v jádru je to hodně citlivej kluk, takže ho to dost bolelo. Poslední koncert měli v Lucerně, když mělo Totální nasazení třicet let. On se zlepšil, pomáhali mu v tom všichni přátelé, ale už to nešlo dál. Kolem toho všeho probíhala složitá komunikace se spoustou nedorozumění.“
To bylo na konci října 2021. Bylo to těžké období. Petr sháněl bydlení pro mámu, protože se už o ni nedokázal fyzicky postarat, trápil se, že se kapela na něj vykašlala, do toho covidová opatření, takže byl bez peněz, ale přesto dal dohromady nové Plexis.
Mezi Bansethovými a Sudem
Petr vyrostl pod Vyšehradem a i teď, kdy se po odchodu mámy do domova důchodců přestěhoval, nešel daleko a zůstal v Nuslích. Tím pádem opustil svou oblíbenou hospodu Zlý časy, kde býval k nalezení skoro denně už od odpoledních hodin. Říká se, že tam propil půl milionu, ale nikdo není schopen říct, za jak dlouho.
Skleník tvrdí, že za mlada prý ještě jako Sid dokázal vypít i 39 piv za den. Dnes se prý jeho výkon ustálil tak na deseti až patnácti kouscích. Hlavně je prý velký znalec méně známých nebo neobvyklých piv a malých pivovarů. Přímo labužník. Panáky už ale zásadně nepije.
„Jak bych Petra popsala?“ zamýšlí se Babočka. „Je z těch lidí, kteří jsou nejšťastnější v úzkým okruhu přátel. S nimi je to hodnej, chytrej, gentlemanskej člověk. V soukromí je trochu introvert. Někdy sedí rád, jak se říká, sám v hospodě plný lidí. Takový to festivalový přátelení ho moc nebaví. Každý ho poklepává po ramenou a on, jak je mnohokrát polámanej, trpí.“
„Dneska už asi na holky moc není. Dneska je to takový pivosexuál. Nikdy nebyl ženatý, vždycky měl jen takový prapodivný snahy. Někdy mám pocit, že nikdy nebyl v nějakým hlubším vztahu. Ani se nedivím, protože každá ženská by ho brzy zabila.“
Podle svých přátel je Hošek nepraktický člověk. „Jediný, co umí dobře, je sedět v hospodě a pít.“ I Skleník, který to o něm v žertu říká, uznává, že Hoškův koloběh dne nepatří k těm nejzdravějším: „V poledne jde na obědosnídani k Bansethům, pak si zdřímne nebo se přesune na pár piv do Pohody, pak si odskočí k Sudu – já mu říkám vrátnej od Sudu, protože tam je většinou až do zavíračky. No, a potom jde domů. O víkendech hraje. Co přes víkend vydělá, to ve zbytku týdne propije.
„Ale pozor,“ říká Babočka. „On je vynikající kuchař. Když vaří, tak sice zasviní celou kuchyni, ale vaří naprosto úžasně. Kdyby si otevřel hospodu, tak by to byl naprostej trhák. Jenže ta by asi brzo zkrachovala.“
Hraboš dodává, že Hošek je velký fotbalový fanoušek. Slávista, jak jinak, vždyť už jako mladý pankáč chodil na stadion. A stálí návštěvníci zápasů v Edenu ho znají z dob, kdy jako Mucho chodil na mače v mexickém sombreru.
Tak takhle vypadá příběh Sida Axla Mucho Hoška. Petr žije jako opravdový punker jen pro dnešní den. Nejlepší je všechno utratit, než to s ním opravdu sekne. No future. Nešetřit, stejně to nemá kdo dědit. Jestli ale v jeho story bylo něco jinak nebo to jinak někdo jiný viděl, tak je to proto, že všechno bylo opravdu jinak nebo to Hoškovi přátelé jinak viděli.