Naďa Urbánková byla sice původním vzděláním zdravotní sestra, ale její talent byl tak nepřehlédnutelný, že se velmi rychle přes debutování v pardubickém divadle dostala do pražské Laterny magiky a následně Semaforu. Ten v 60. letech platil za líheň talentů a středobod zlaté éry československé popmusic. Téměř všechny hity tehdejší populární hudby buď v Semaforu vznikly, nebo byly jeho prací inspirovány.
Urbánková dlouho patřila mezi výrazné tváře divadla Semafor. Upozornila na sebe už ve filmu Kdyby tisíc klarinetů, na prknech divadla se ale rychle stala umělkyní, na kterou se takzvaně chodilo. Spolupracovala se Šimkem a Grossmannem, hrála v jejich Návštěvních dnech. To byla série představení, která spoluvytvářela svobodomyslného ducha československé kultury 60. let. Návštěvní dny byly plné humoru a autorské tvorby, Šimek s Grossmannem tam četli své povídky nebo hráli dnes už legendární scénky se soudruhem Pupákem. A do toho zpívaly Naďa Urbánková a Miluška Voborníková. Publikum to milovalo, vyprodávalo jedno představení za druhým, kupovalo desky se záznamy představení a Návštěvní den se dočkal několika přímých i volných pokračování.
Písně jako Drahý můj nebo Závidím, které mimo jiné Urbánková během těchto večerů zpívala, patří dnes do pokladnice československé pop music. Skladba Závidím navíc získala v tuzemsku až posvátný status, neboť její text napsal Jiří Grossmann už v době, kdy se kvůli Hodgkinově chorobě smiřoval s blížící se smrtí.
Na vrcholu popularity zůstala Naďa Urbánková i v 70. letech, kdy se československý střední proud vyvíjel už bez většího přispění Semaforu. Coby zpěvačka tehdy pět let za sebou zvítězila v anketě Zlatý slavík a jako členka kapely Country Beat Jiřího Brabce vystupovala nejen po celém Československu, ale i v zahraničí. Po zbytek normalizace se objevovala i v televizi, ať už v inscenacích či v zábavních pořadech.
Dá se namítnout, že tehdy spíš těžila z kultu Semaforu, než že by patřila mezi hlavní hvězdy normalizační popmusic (zaplať pánbůh, chtělo by se dodat). Je tu ale i její herecká kariéra, která zůstala působivá bez ohledu na tep doby. V 60. letech hrála mimo jiné v Ostře sledovaných vlacích nebo Skřiváncích na niti, v následující dekádě se objevila ve filmech Radúz a Mahulena a Na samotě u lesa. Zahrála si sice i v normalizační slátanině Romance za korunu, ale její zbylé role to bohatě vyvažují.
Po roce 1989 přišel ústup ze slávy. Nějaký čas žila ve Švýcarsku, následně se snažila podnikat a angažovat v politice. Ani jedno z toho nevyšlo a Urbánková se rozhodla po nezdarech přestěhovat do ústraní v Želivi. Ke konci života se vrátila na pódia s folkovou skupinou Bokomara, se kterou v roce 2007 vydala svou poslední studiovou desku Pouť na Želiv. Také moderovala v rádiu, na kariéru z doby před revolucí už ale nedokázala navázat. Zemřela 3. února ve věku třiaosmdesáti let.
Fanouškům to na sociálních sítích oznámila její dcera, zpěvačka Jana Fabiánová. Urbánková zemřela na komplikace spojené s rakovinou a nedávno prodělaným onemocněním Covid-19. „Jménem celé naší rodiny děkuji za soucit a prosím o možnost vyrovnat se s touto zdrcující zprávou v soukromí,“ požádala novináře i fanoušky o klid.