Už samotný začátek jeho kariéry jako kdyby byl opakem vnímání popového hitmakera. Tuplem v Americe, rodišti moderního hudebního průmyslu. Skládat začal v armádě. Během dvouleté služby na německých základnách u piana komponoval první skladby pro vojenské kapely. Seznámil se tam s Vikem Damonem, hercem a zpěvákem, který narukoval ve stejné době, a když oběma pánům služba skončila, vzal Damone Bacharacha do kapely. Psal se začátek 50. let, začala se rodit televizní zábava a boom populární hudby byl na dohled.
Bacharach tím získal zásadní zkušenosti pro budoucí práci. Nejprve se otrkal jako muzikant, ale brzy se začal věnovat aranžím a dokonce dirigování, když získal nabídku jezdit po světě jako dirigent orchestru doprovázejícího hvězdu stříbrného plátna Marlene Dietrich.
Na konci dekády se naplno pustil do skládání, už v roce 1957 byl autorem prvních hitů na čele hitparád v USA i Británii. Složil je s textařem Halem Davidem, se kterým vytvořil jednu z prvních slavných skladatelských dvojic v popmusic. Není možné obsáhnout, co všechno tito dva pánové během dekád trvající spolupráce složili, těch hitů byl nespočet. A, bohužel, kvůli železné oponě jich byla většina známá hlavně v zámoří, ale do Československa z jejich tvorby moc neproniklo. Ale přesto, What’s New Pussycat? Toma Jonese nebo The Look of Love nazpívaná Dusty Springfield znalo i tuzemské publikum. Stejně tak Raindrops Keep Falin‘ On My Head, slavnou melodii z filmu Butch Cassidy a Sundance Kid. Když už k nám bolševik nechtěl pustit západní hudbu, aspoň, že občas do kin pustil ty západní filmy…
Výčet hudebníků, se kterými Bacharach spolupracoval, by vydal na samostatný článek. Kromě výše zmíněných vypíchněme třeba Barbru Streisand, Manfred Manna, Roda Stewarta, Neila Diamonda nebo Elvise Costella.
Ačkoliv byl Bacharach často označovaný za autora tzv. easy listening hudby, konformní a líbivé popmusic, on sám se té nálepce bránil. „Pro mě je skládání procházkou po horách a údolích, kam až může hudba dokráčet. Klidně můžete všechno odvyprávět a vygradovat do minuty a zbytek písně nechat dohrát v klidu coby uspokojivou pointu,“ vyprávěl kdysi autorům knižní edice The Mojo Collection. A vlastně tím možná romanticky, ale trefně popsal svou práci.
Jako skladatel totiž Bacharach odmítal dobovou přímočarost populární hudby. Měl rád nečekané aranže a zlomy, neměl problém používat zdánlivě neslučitelné akordy a jazzové prvky, což si v popmusic jinak lajsne málokdo. Tak už bychom mu tu nálepku autora easy listening music možná mohli konečně strhnout. Bacharach totiž do středního proudu dokázal dostat hloubku jako málokterý kolega.