Album First Two Pages of Frankenstein vyšlo kapele letos v dubnu. Silně na něm rezonuje těžké období a deprese, se kterými se členové potýkali během covidu. Nechybí na ní ale skvělí hosté, mezi nimi Sufjan Stevens, Phoebe Bridgers a pro někoho může být překvapením i Taylor Swift. Proč ona? Aaron Dessner je totiž nejen zakládajícím členem The National ale taky producent, který se postaral o její velmi úspěšné desky Folklore a Evermore. Spojení The National a Taylor Swift je rozhodně jedním z nejnepravděpodobnějších a přitom současně nejproduktivnějších synergií na současné hudební scéně.
Docela nečekaně přišlo teď v září od The National další, v pořadí už desáté, studiové album Laugh Track. V dost zřetelném kontrastu k předchozí zádumčivé nahrávce. Plné energie, kytarových riffů a snad i radosti. Jak Dessner v jednom z rozhovorů zmínil, zatímco Frankenstein vznikal během dost náročného období, skladby poslední desky přišly na svět teprve letos.
Berlínská zastávka v Max-Schmelling-Halle s kapacitou 12000 osob byla několik týdnů předem beznadějně vyprodaná. Před hlavním jménem večera se ještě představil jejich kolega z labelu 4D, tím byl zpěvák Bartees Strange. Mohutný chlápek se ohromujícím hlasem a strhujícím projevem se postaral o parádní otvírák.
The National otevřeli set songem Once Upon A Poolside z desky Frankenstein. V setu se k ní vrátili celkem pětkrát. Je potřeba říct, že tyhle pomalejší skladby, ve kterých zpěvák Matt Berninger vypráví všechny posbírané hořkosti, jsou během koncertu ty složitější na vnímání. Nahrává tomu i Berningerův hluboký a žalostný hlas, pro něhož je vypravěčství kombinované s romantickým omdléváním na pódiu za ta léta už signifikantní. Zatímco na desce se tím vším necháte klidně unést do jiného světa, naživo je té tíhy až moc. V setu o celkem osmadvaceti skladbách ale převažují ty nejznámější skladby jejich repertoáru. Demons, Squalor Victoria, Blodbuzz Ohio, Day I Die, England, Graceless, Fake Empire, nebo v přídavku zahraná skladba Terrible Love.
Samozvaní “smutní tátové”, jak sami sebe členové The National označují, dokáží v určitých momentech snadno přeskočit hranici rozjetého dramatu a najednou je z podia cítit jen čistá radost. To tehdy, když se Berninger vrhne do předních řad, přimkne se k nim jako o život a bratři Dessnerové na sebe jen s úsměvem mrknou.
Pořád je totiž o co bojovat. O radost z hraní, o radost z toho, být touhle kapelou, o radost ze života. A i když to už nejspíš vypadalo, že The National možná dobojují, je to nakonec jinak. Tohle turné, které před pár dny korunovala zářijová dvojice koncertů v londýnské kultovní Alexandra Pallace, potvrzuje, že tahle kapela po pětadvaceti letech fungování vykrystalizovala v jednu z nejzásadnějších.
