Wardruna k nám jezdí ráda a často. Předloni byla na festivalu Colours of Ostrava, loni hrála na hradu Loket a letos vystoupila v pražském Foru Karlín. Předkapela nebyla, u tak specifického představení, jaké hraje Wardruna, by ale dost možná stejně jen zbytečně rozptylovala. Na pódium nastoupilo rovnou sedmero seveřanů a začali hrát.
V jednoduchosti je někdy krása. Wardruna nepoužívá obří obrazovky ani složité kulisy, jejich scéna si vystačí jen s velkým plátnem a několika menšími pruhy, to vše ze zvlněné, perforované látky, která vypadala dobře i jen tak nasvícená, natož když se průběžně stávala dějištěm pro působivou stínohru díky silným reflektorům namířeným zespoda na muzikanty. Svým způsobem takto i trochu suplovala právě projekční obrazovky, protože svůj stín mnohdy dostával ten člen kapely, který právě zpíval nebo hrál nejvýraznější part. Nejčastěji tedy pochopitelně frontman Einar Selvik nebo hráč na moraharpu John Stenersen. Naproti tomu hned u první písně koncertu, Kvitravn, se na pozadí přeci jen objevila klasická projekce, šlo o záběry bílého havrana, o kterém skladba pojednává, a i když to nevypadalo špatně, jen to potvrdilo, že hra se světly a stíny se k tomuto koncertu hodí mnohem více než konkrétní filmové záběry.
Hrálo se ze všech pěti vydaných desek Wardruny, a dokonce zaznělo i několik skladeb z teprve připravovaného šestého alba Birna. Zvuk se podařilo udělat hodně slušný a celé to znělo skutečně majestátně. Jediné, co bych tady vytknul, bylo místy necitlivé použití přednahraných hudebních stop. Chápu, proč je Wardruna používá, a po většinu koncertu byly v mixu vložené hezky, když ale v pár momentech byly slyšet velké zvukové plochy, zatímco na pódiu v tu chvíli zrovna všichni hráli jen na perkuse, přitahovalo to na sebe pozornost až příliš a působilo to rušivě. To stejné, když se v mixu najednou dostaly až příliš do popředí chorály nikde neviděných zpěvaček oproti živým vokálům.
Většinu koncertu odehrála kapela v plné sestavě, její členové střídali historické strunné nástroje jako je už zmíněná moraharpa nebo Einarova skandinávská lyra, dále různé bubny a perkuse nebo brumle a roh, pro epickou skladbu Tyr použili i dvě obrovské bronzové trubky, a průběžně podporovali Einara a zpěvačku Lindy-Fay Hella dalšími vokály. Přibližně uprostřed vystoupení ale zazpíval Selvik píseň Voluspá úplně sám jen s lyrou, ve stylu skaldů – starých skandinávských bardů – a ukázal, že to funguje i v takto minimalistickém pojetí. Zopakoval to ještě později v druhém a posledním přídavku u skladby Snake Pit Poetry o Ragnarovi, hrdinovi skandinávské mytologie a seriálových Vikingů.
Během celého základního setu neřekl publiku nikdo z kapely jediné slovo, anglicky ani jinak, žádné uvádění písní ani jiné komentáře. A bylo to dobře, mluvení by jen zbytečně narušovalo hypnotickou, magickou atmosféru staré severské mystiky, kterou Wardruna postupně navozovala. Když se v několika hudebních klimaxech divoce rozblikala světla a rozburácely bubny, jako kdyby si vystoupení užíval i hromovládce Thor a všeotec Ódin. Přitom to není tak, že by Selvik neměl co říct, jak se ukázalo na konci, když v menším monologu srdečně poděkoval fanouškům, přiblížil svůj náhled na hraní tohoto stylu hudby a posteskl si, že většina z nás dnes v běžném životě už jen málo zpívá, zatímco dříve jsme mívali písně pro každou životní událost, které se nám tak dnes hůře zpracovávají. Byl to můstek k další epické skladbě, Helvegen, o smrti a loučení. Úplně na konci Selvik ještě výslovně potvrdil, že se k nám rádi vracejí, poděkoval za vřelé přijetí a slíbil, že se brzy uvidíme zase. Tak snad zase za rok.
Hodnocení: 85 %
Wardruna
Forum Karlín, Praha
21. listopad 2024
