Hlava Prago Unionu v doprovodu šlapající rockové kapely nechává všechny zapomenout na takové přízemní starosti. Večer v Rock Café na Národní třídě nabírá na obrátkách.
V první půlce večera vystoupil slovenský host Prezident Lourajder. Předvedl zajímavý experiment, pokus o propojení filmových záběrů v zadní projekci s hiphopem. Dopadlo to trochu amatérsky, promítat úryvky úryvků klipů z YouTube dělalo dojem, že je jeho program ušitý horkou jehlou. Zvláště filmový začátek byl poněkud chaotický, člověk nevěděl, jestli se dívá na reklamu Disney Channelu nebo už začala show. Jinak ještě – pokud bylo vidět v ostrých bodavých světlech z pódia, Prezident rapoval v bílé kukle přes obličej a asi tucetkrát během nějakých pětačtyřiceti minut se publika zeptal Ste pripravený pokračovat? Nejlepší song z výběru skladeb z jeho alba Opus magnum byl závěrečný Kamarát, v němž zkusil do holých beatů zamontovat z plátna promítanou Gymnopedii No.1. od Erika Satieho.
Prezident Lourajder nehlásal nic optimistického, dvě hodiny po vystoupení zůstaly recenzentovi v paměti jen formulace „koniec koncov, príde koniec“ a „čaká nas čiernočierna tma“, které tak nějak vystihují atmosféru posledního roku.
Pak přišel DJ set, který lidi moc nebavil, protože si chtěli mezi sebou povídat, neboť věčné esemeskování nebo whatsapování je sice fajn, ale občas se vidět a něco si něco sdělit bez emotikonů taky není k zahození. Pak přišli Prago Union. Kato tentokrát sám, zato v doprovodu docela slušné, řízné, ale přitom uvolněné kapely.
Podstatou jeho vydařeného koncertu byly tři elementy. Za prvé – Kato je jasný vůdce smečky. Od prvního okamžiku bylo jasné a zřejmé, kdo vládne muzikantům i publiku. Kato má obrovské charisma a každá jeho píseň byla odlehčeným kázáním leadera, jemuž se dalo věřit každé slovo. Pokud mu bylo samozřejmě rozumět. To tady ovšem nehrálo roli, protože Kato má své věrné, kteří jsou schopni mu i napovědět, kdyby nevěděl jak dál. Což se tuším v jednom momentě stalo.
Druhý element – doprovodná rocková kapela. Každý další lidský prvek vedle hlasu je pro hiphop přínosem. Mizí nudné, pouze na rytmus sázející beaty, v doprovodu se něco děje. Hudební nástroje, i ty elektrické nebo elektronické, jsou navíc nositelem emocí. Kato měl na pódiu kytaru, klávesy, „živé“ bicí, elektronického operátora a hlavně basu, která byla hnacím motorem, jenž vedl rytmus. Klasické bicí místy fungovaly tak trochu jako sólový nástroj, podobně jako tomu původně bývalo v pravověrném reggae. Ostatně, některé skladby trochu reggae připomínaly. Jaké to osvěžení proti předskakujícímu Prezidentovi!
To třetí, co dělalo Prago Union zajímavým, byly samozřejmě Katovy texty. Hip hop chrlí slova takovým tempem, že ne všechno, co raper říká, stačí posluchač vědomě zaregistrovat. Část se ukládá kamsi dozadu, verše a fráze vnímáme podvědomě. Jako u obrazu – dovedeme ho popsat, ovšem emoci tahů a čas jen cítíme. I po čase máme v sobě ten pocit. Ale i to, co na povrchu z vodopádu slov zbude, může velké kouzlo. A v Katově případě opravdu má. Dovede z vlastních zkušeností a zážitků vydestilovat obecnou lidskou zkušenost. Zpívá o sobě, ale ty cítíš, že je to taky o tobě, o tvých trablech a radostech. Navíc má Kato smysl pro humor a vypravěčský talent, takže i to bolavé dokáže zachytit s chápavým nadhledem.
Podle programu Rock Café bylo tohle vystoupení Prago Unionu první od doby covidu. V sále plno, i když překvapivě ne narváno. Většinou mileniálové, šest zlitých, o to víc bujarých anglických turistů a překvapivě také pár posluchačů starších generací. Žádná stádová uniformovanost, žádná snaha dát vizuálně najevo příslušnost k určité subskupině, jak ji známe z jiných hiphopových, punkových nebo i metalových koncertů.