A to dokonce třikrát, protože se jí povedlo dlouho předem vyprodat jen přes internet tři jazzdockové koncerty za sebou. Komu se to dneska povede? A když si někdo objednává lístek předem, tak to není příležitostný návštěvník, ale člověk, který ví, proč a kam jde. Podle toho také vypadala atmosféra v sále, nabitém až ke stropu.
To, co dělá Vltavu nenapodobitelnou a zároveň ji pro část publika stigmatizuje jako nesrozumitelnou, je humor frontmana a téměř výhradního autora písní Roberta Nebřenského. Je to humor svérázný, někdy až výstřední, náročný na fantazii a navíc nejednotný. Jednou je až dětsky prostý, jindy absurdní nebo zase jazykově ulítlý.
Každý dramaturg vám přitom potvrdí, že humor je tou nejtěžší disciplínou v umělecké komunikaci. Co člověk, to jiná představa o tom, co je k smíchu. A navíc existuje hodně široká skupina těch, kteří nemají smysl pro humor vůbec. A do toho přichází Nebřenský s verši jako „V lese se svítí, hoří tam studánka“ nebo „Přijde kometa a na ní trumpeta!“ anebo se snaží zpívat s hořkosladkým úsměvem o smrti. Sám Nebřenský, který mluvil mezi písněmi většinou úsporně a k věci, to s ohledem na potěšené a zpívající publikum komentoval „Vidím, že nejzábavnější jsou písně o smrti.“
Ovšem existuje skupina lidí, kterou takové surrealistické, smutně veselé nebo dětsky hravé verše těší a baví. Pro ně je Vltava v našem někdy šedivém světě darem z nebes. A navíc mají rádi Nebřenského tenký, vysoký a mírně chvějivý hlas, který jakoby shazoval všechna zpívaná slova i sebe samotného.
Asi nejrozkošnějším momentem něžného humoru byl zvířecí blok přídavků. Nejdřív Nový život kočky, pak samozřejmě oblíbený Kapitán pejsek, Když se zajíc zamiluje do kozy a… Ne, Prasátko nemá hlad, nebylo. A diváci právě to, že jedna z nejslavnějších písní Vltavy vůbec nezazněla, považovali za ten správný „vltavský fór.“ Místo Prasátka zaznělo aktuální blues Všichni lžou.
Dnešní Vltava je dost jiná od Vltavy z dob jejích začátků v roce 1986. Je to rockový soubor už jen z části. V nepřehlédnutelných skladbách jako Marx, Engels, Beatles nebo Tati, haló! je to pořád celkem řízný rock, ale soubor se v současnosti výrazně kloní k jazzu. Hodně připomíná hudební éru ze začátku šedesátých let, kdy se alespoň na české scéně jazz prolínal s populární hudbou, často prostřednictvím latinských stylů samby, tanga a bossa novy.
Ozvěnu těch časů slyšíme u Vltavy také ve spojitosti s filmovou hudbou, z níž si Nebřenský evidentně občas bere inspiraci. Rozkošná milostná píseň Amore („Chtěl bych tvé malíčky jíst, celou tě pomalu tak jako pohádku číst“) se zase odráží od první vlny italského popu rovněž v šedesátkách.
Další prvkem, který ovlivňuje směřování kapely, je účast Ondřeje Klímka, který zpestřuje zvuk kapely tenorem, sopránkou a flétnou. Klímkovi patřila také většina sól či spíše sólíček (Vltava to s délkou skladeb nikdy nepřeháněla), ale párkrát se blýskl se svou kytarou i leader kapely. Možná by neškodilo, kdyby se víc do popředí dostal František Svačina. Jeho klávesy vytvářely solidní základ a plnou hmotu kapely, ale zdálo se, že je v aranžmá jeho potenciál málo využívaný.
Vltava nešetřila množstvím písní, rytmika šlapala s elegancí, typickou pro zlaté časy šedesátkového pop jazzu, křest proběhl za sborového zpěvu publika “spass muss immer sein“ a se zábavným průvodním projevem zpěváka. Až na zmíněné Prasátko jsme slyšeli to nejoblíbenější z repertoáru Vltavy, publikum bylo srdečné a nad vším se vznášel takový lehký usměvavý pocit, že jsme všichni spolu na jedné lodi. Tedy spíš v jednom doku. A tak po vystoupení znělo v uších „loďka se jmenuje Děvín/je na ní kapitán pejsek/a krom toho co se neví/ přej si abys byl vesel.“ Přesně tak to bylo.
Vltava - křest alba Spass muss immer sein
Jazz Dock, Praha
27. leden 2023
