A navíc dokázal něco, co se jen tak každému písničkáři nepovede – v třítisícovém sále vytvořil bezprostřední atmosféru hospody, kde se hraje, zpívá a hudebníci i návštěvníci jsou blízko sobě, prostě jedna duše. Pilo se přitom prý jen v zákulisí…
Svým způsobem je to zázrak. Redl na pódiu je mumlající introvert a člověk musí hodně špicovat uši, aby jeho průvodnímu slovu vůbec rozuměl. Stálo ovšem za to, protože písničkář byl ve výborné formě, sršel laskavým humorem a dovedl si dělat legraci sám ze sebe. I kdyby nehrál a jen povídal, obecenstvo by se určitě bavilo.
Koncert byl koncipován tak, že na začátku zahrál Redl s kapelou, která nastoupila spolu se všemi hosty na pódium za zvuků ústřední melodie z filmu Vinnetou. Začal písní Všechno co chci („Jsem tvoje malá/ Nešťastná hvězda/ Pluju si oblohou/ Ať spíš/ Nebo jsi na nohou…“), která sice nepatří mezi Vlastovy supertrháky, ale od prvního okamžiku rozezpívala plnou Lucernu. Následoval Redlův klasický hit Město měst, v němž se ukázalo, že kapela bude mít široký prostor k tomu, aby se vyřádila, tu a tam si i zaimprovizovala jako na nějakém večírku a ne na slavnostním vystoupení. To byla voda především pro saxofonistu Michala Žáčka, který si koncert obrovsky užíval, naplno se rozjel a následně pak se svými nástroji řádil ve velkém celý večer. Svými sóly dal některým písním nádech skoro až fusion music.
Pak Redl oznámil, že už bylo půl a musí zapít prášek. Na pódium přišel jeden ze dvou nejoriginálnějších instrumentalistů večera, v Americe působící Moravák Radim Zenkl a předvedl svou specialitu, hru na mandolinu dvěma trsátky. Druhou muzikantkou perlou večera byl o něco později „žižkovský horal“ Swetja (Svíťa), který se svou fujarou vytvořil spolu s Redlem pozoruhodné „něco“ mezi slovenským folklorem a naechovanou ambientní hudbou.
Probírka zpěvákovou hudební kariérou byla postavena na zástupcích kapel, s nimiž hrával. Tak přišel na pódium třeba Zdeněk Hrachový jako reprezentant Fleretu a podle očekávání dal s hlavní hvězdou večera a jeho kapelou, která si pro tuto chvíli říkala Fleret Revival, co jiného, než Zafúkané. S Radkem Pastrňákem z But pak zazněla Tramtarie. A Jura Pavlica zastoupil celý Hradišťan, když s gustem zazpíval Ej, bože můj, nechce sa domů…
Poměrně velký blok zaplnilo trio, v němž byli vedle Redla ještě Slávek Janoušek a Samson Lenk. Spustili pár kousků ze tří alb, která mezi roky 1990 a 2006 společně natočili. Nechyběly Naděje a touhy, Zase nic, Ježíšek, ba ani Imaginární hospoda. Prostě další klasická díla českého folku a folk rocku.
V závěru pak doplnili Redlovu kapelu členové AG Flek (chyběl nemocný Karel Markytán) a dali dalších několik notoricky známých písní, mezi nimiž samozřejmě nejvíc zazářila Carpe diem. V tom, jak celý sál zpíval s muzikanty „Nadešel asi poslední den,/ Podívej, celá planeta blázní,/ A já neuroním ani slzu pro ni,/ Jenom zamknu dům,“ bylo až cosi bolestně aktuálního.
Pěvecký výkon posluchačů vyvrcholil při přídavcích Husličky a v sušilovsky hymnické písni Smrti („Byl tě jeden člověk…“), kdy mnohahlavý sbor bohatě přezpíval zpěváky s mikrofony.
Redlova hudební koncepce vychází ze soft rocku přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, výrazně ovlivněného valašskou a slovenskou lidovou hudební kulturou. S trochou nadsázky by se o něm a o jeho kapele dalo podle místa, kde žije, říkat „kobeřičtí Dire Straits“. Písničky známe z desek v úhledných úpravách, ale tady řádila bezprostřednost, hravost a pozoruhodná jistota. Slyšeli jsme všechno, co máme s Redlem spojené. I Rehradice, Ještě chvilku mi zpívej, Letadlo do ráje…
Chyběla jen jedna píseň, ta úplně nejslavnější. Sbohem galanečko.