O slavnostní zahájení se postaral František Ringo Čech, který sám sebe označuje za „císaře českého hard rocku“, s poměrně vtipným nekorektním monologem, jenž by se dal nazvat „Pohřební kecy“. Škoda, že tím jeho role na této akci skončila. Jako průvodce večerem by určitě u diváků uspěl a navíc by vyplnil nepříjemně prázdné časové prostory způsobené střídáním hostů málem po každé písničce.
Protože s Uriel hrály ten večer dvě kapely – Heval, Jr. a Illuminati.ca – hudební část večera odstartovaly obě kapely najednou. Mohutný rachot sice Jana překřičela svým „heja heja“, ale to bylo tak všechno. Následoval první blok hostů, kteří zpívali nejslavnější písně jejího českého repertoáru za trochu unaveného doprovodu kvartetu mladých Hevalů. Nejzajímavější byl asi Michal Skořepa, který jen s akustickou kytarou dal Dlouhé bílé kometě bluesový nádech. Navíc ve svém proslovu použil zajímavý termín „okamžitismus“, který podle něj vystihuje tvůrčí princip lidí kolem souboru Illuminati.ca.
Gratulanty z pódia i z plátna přerušila sama Uriel s červenými křídly, žlutou přilbicí římského vojáka, podle očekávání také s rouškou a hrudníkem, obaleným pro ni typickou síťovinou. Dala Milování za svítání. Pak dál plynul proud hostů – Jana Koptová, Richard Tesařík a Ondřej Hejma. Tomu se dávný hit Jany Kratochvílové No a co celkem povedl. A pak přišla zase Jana, tentokrát s obrovskou indiánskou (nebo snad staroegyptskou?) čelenkou. Slyšeli jsme Copánky a dvě další písně, taky s juniorským Hevalem. V závěru třetí skladby, jíž byla její nejpopulárnější píseň V stínu kapradiny, se měl blýsknout parádním sólem další pamětník jejích sedmnácti Michal Pavlíček, ale ze zdravotních důvodů nakonec nedorazil. I tak to znělo skvěle.
Proud gratulantů neustával. Však také museli pořadatelé posunout začátek o půl hodiny dopředu, aby se všichni do programu vešli. Michal Kocáb se Skořepou zazpívali Malinový koktejl (ne ten Jahodový, co zpíval Dalibor Janda) a Kocáb v gratulačním projevu Janu označil za „Marylina Mansona české scény“. Ringo ji předtím zase pojmenoval za „českou Janis Joplin“, takže publikum mělo na výběr, kam si ji zařadit.
To nás ještě čekal balet Illumina, Electric Lady a Zputnik. Po nich přišel Krucipűsk a se Smaragdovými lasery. Není snadné spustit naplno při jedné jediné skladbě, vždyť kapely se jen málokdy rozjíždějí okamžitě, ale tohle se povedlo. Hájíček a spol se stali mezi hosty hvězdami večera.
Jejich záře ale trvala jen krátkou chvíli, protože na pódium konečně přišla Illuminati.ca a zválcovala všechno, co hrálo před ní. Jiří George Hrubeš za bicími proměnil kapelu ve vichřici, v níž se zpěvačka jen blaženě vznášela. Skupina hrála to, co obvykle nabízí českému publiku – klasické hity Jany Kratochvílové, převlečené do svérázného tvrdého a hlasitého rockového hávu, v němž se prolínají prvky hard rocku, psychedelické hudby, reggae a bůhvíčeho ještě. Zároveň je to jakési retro sedmdesátek, převlečené do moderního kabátu. Podobně jako vznikaly třeba historizující slohy v architektuře. Od drtivého nástupu v podobě Korálků až po vrcholně extatické Publikum tvé jsem já bylo její show přesně tím, co zpěvačka už dlouhá léta hlásá – vyznáním svobody umělecké tvorby a svobody lidského ducha vůbec.
Oslava sedmdesátin (pardon, dalších sedmnáctin!) byla spojena se křtem dvou desek. První bylo vinylové dvojalbum Now &Then, jehož jedna deska je reedicí Janina sólového debutu, zatímco druhá je složena z nových verzí starých písniček, jak je kapela naživo natočila pro Rádio Impuls v době covidové epidemie. V závěru koncertu se křtilo ještě CD Y, podle kapely už celkově pětatřicáté, obsahující deset anglicky zpívaných novinek. A k tomu ještě navíc malíř Václav Florián během koncertu namaloval Urielin portrét. Protože to byly Janiny sedmnáctiny, nenamaloval starou čarodějnici s rouškou, ale svou představu, jak Jana asi vypadala cca v roce 1970.
Lehce ulítlý koncert. Možná to všechno bylo zbytečně dlouhé. Ale každý si našel to své v pozitivním duchu jednoho z pamětihodných výroků hlavní protagonistky: „Láska má živit život.“