Jako „předkapela“ vystoupil dlouholetý Guyův producent, bubeník a autor mnoha skvělých jím interpretovaných písní Tom Hambridge. Ze svého poměrně krátkého setu jen za doprovodu klávesisty a vlastních eskapád na velmi omezenou bicí soupravu si udělal spíš jakousi svoji navštívenku, která nenadchla ani neurazila. Slyšet ho v plné palbě s celou kapelou by asi byl pamětihodnější zážitek, takto nelze než konstatovat, že Hambridgeova hlavní síla je spíš sidemanská a producentská.
Kdo byl na Guyově české premiéře před pěti lety v Lucerně, nebyl překvapen či zaskočen koncepcí jeho koncertu. Jednalo se vlastně o jakousi estrádu, při které se hodně vtipkovalo, hodně mluvilo, zazněla spousta nedokončených fragmentů písniček „od Bacha po Vlacha“, a vůbec se prováděly nejrůznější „vopičárny“, jako hraní na kytaru ručníkem nebo zuby, plus neodmyslitelná procházka při sóle hledištěm, což je jakýsi „povinný cvik“ mnoha bluesových kytaristů. V případě Buddyho Guye, který 30. července oslaví sedmaosmdesáté narozeniny, nicméně klobouk dolů.
Nejsilnější je Buddy Guy v bluesových standardech, z nichž některé skutečně zahrál „jak leží a běží“, byť často do meziher vkládal citáty z jiných songů, ať rockových (Sunshine of Your Love, Miss You...) nebo bluesových (Rock Me...). Hned úvodní, jeho vlastní Damn Right, I've Got the Blues, už vlastně je také takovým standardem. Ale i následující volně propojené „muddywatersovky“ Hoochie Coochie Man, She's Nineteen Years Old a (netypicky rytmizovaná) I Just Want to Make Love to You. Stejně tak „bíbíkingovka“ How Blue Can You Get. V nich, pokud se Guy soustředil na zpěv a na hru, bylo všechno skvělé a jeho exponovaný hlas i vyšťavená kytara vypovídaly o tom, proč sedí dodnes na pomyslném trůnu bluesového krále.
Dlouhodobě nepříliš pochopitelné jsou jeho naznačené a nedohrané kousky. V případě „hookerovky“ Boom Boom i „hendrixovky“ Voodoo Child to byla vysloveně škoda. Už proto, že John Lee Hooker byl bluesman z úplně jiného nálevu, než je Guy a Guyova verze se velmi slibně rozjížděla, a Jimi Hendrix zase uznával Guye za jeden ze svých největších vzorů, čili by jeho kompletně zahraná píseň byla pěknou poklonou učitele žákovi. Nehledě na poprvé a naposledy na koncertě použité a zvuk oživující kvákadlo.
Přes to všechno asi nejhlubšími háčky koncertu byly hodně osobní Guyovy (a co do spoluautorství právě Hambridgeovy) písně Skin Deep, která svou gospelovo-soulovou stavbou příjemně vybočovala z programu, a finální, vysloveně autobiografická I Let My Guitar Do The Talking. Tou celý koncert za nadšených ovací publika vyvrcholil.
Čert ví, z jakého důvodu Buddy Guy, který je zjevně v hráčské i pěvecké formě, předčící daleko jeho věk, cítí potřebu pojímat svůj koncert tak, jak to dělá. Ostatně, s narůstajícím věkem to asi nesouvisí, jak bylo řečeno, stejný byl už před pěti lety a podle očitých zpráv takto koncertoval – minimálně v Evropě – i dřív. Možná má zkreslenou představu, že by bílé evropské publikum normální hodinu a půl hlasitého chicagského blues nudilo, těžko říct. Škoda, že teď, po jeho rozlučkovém turné, už je asi bezpředmětné, aby jej někdo přesvědčoval o opaku...
Buddy Guy
Hodnocení: 70 %
Předkapela: Tom Hambridge
Praha, Kongresové centrum
16. července 2023
