Možná i proto, že česká scéna trpí nedostatkem zpěvaček a ty jsou velmi často významným prvkem svébytného žánru. O to víc potěšilo, že se 22. ledna v příjemném sále napevno ukotvené lodi Camina Boat v Praze setkaly dva soubory operně laděného metalu – brněnská Rosa Nocturna a pražské Sandonorico.
Rosa Nocturna je klasická, víc rocková než metalová skupina se dvěma kytarami a suverénní zpěvačkou Anetou Zatočilovou. V posledních letech ze sebe sypou desku za deskou, některé dokonce v české a anglické verzi. Vycházejí z renesanční a lidové hudby, ale stylově bloudí po celém spektru klasiky. Kdo chce, najde v jejich stylu něco z Blackmore Night, něco z anglického či irského folkového hnutí sedmdesátých let nebo třeba možná moravské lidové písně. To vše naroubované na soudobý podklad elektrických kytar a romantických textů. Pro své pražské vystoupení zvolili české texty, na nichž je trochu znát, jak těžké je v češtině zvládnout rockové frázování. Na rozdíl od angličtiny rozumíme každému slovu a tušíme, co chtěl tím či oním veršem autor říci. Proto někdy jinak perfektní, atraktivně vypadající zrzavá Aneta občas působila dojmem, že sice zpívá dokonale, ale necítí to, o čem zpívá. Proto se Rose také nejlépe daří v rychlejších skladbách, kde se to dá přehlédnout.
Rosa nocturna má své hudbě odpovídající design – růže na pódiu a muzikanti v cylindrech a oblecích jak z 19. století působí příjemně stylizovaně. Kapela si navíc bere z publika lidi, kteří si chtějí s kapelou zazpívat nebo zahrát na tamburinu. Kupodivu to nedopadlo špatně.
Sandonorico tvoří špičkoví muzikanti z okruhu Státní opery. Tady už bylo víc říznějšího metalu, nicméně stále v hranicích toho, co vydrží i ten, kdo tvrdou hudbu příliš nemiluje. Kytara, klávesy a hlavně violoncello nováčka kapely Julie Krejčí dělají jejich hudbu barevnou, blíže soundu jakéhosi rockového komorního orchestru. Podobně jako u Rosy Nocturny je důležité, že zpěvačka v tom není sama, protože všichni instrumentalisté jsou dobrými sboristy.
Sehrané partě dominuje dynamická Zuzana Janišš, v jejímž výkonu se snoubí bravurní vokální technika se schopností emocionálně se ponořit do skladeb, jejichž texty si píše sama. Už název kapely, připomínající projekt Michala Pavlíčka Stromboli z konce osmdesátých let, láká ke srovnání s Bárou Basikovou v její životní formě. Pro Zuzanu Janišš nedopadá špatně, protože si našla svou vlastní, modernější, možná trochu agresívnější polohu.
Z jejich repertoáru měla největší ohlas jakoby středověká pijácká píseň Sedm vran a typická melodic death metalová Kurtizána a kněz. V druhé z nich se k Zuzaně připojila v některých skladbách druhá vokalistka Bára Čemusová. Působila vedle temperamentní hlavní hvězdy trochu zakřiknutě, ale i u ní lze vycítit zajímavý potenciál.
Shrnuto a podtrženo, obě kapely s výbornými zpěvačkami naznačily, že operní metal či jak tomu chceme říkat, by mohl být jedním z rockových stylů, které by se mohly rozvíjet ve svébytné české nebo českomoravské podobě.