Když pak pokračuje: „Strašně se mi líbí tahle hala, važte si, že ji máte. Má něco v sobě, takového zvláštního ducha,“ zpozorním, protože stařičkou Velkou sportovní halu, která dnes nese jméno sázkové kanceláře, takto nepochválil snad nikdy nikdo. Už při příchodu je vidět, jak zub času ohlodal zdivo. A ten specifický smrádek! Ale třeba je Leto nějak napojený na zdejší vlny a umí vycítit genius loci – vždyť v té hale se odehrály zápasy Mistrovství světa v ledním hokeji. A kolik krásných extraligových zápasů! Nemluvě o všech koncertech, které za historii více než šedesáti let hostila...
Jako první se představil kalifornský hudebník Brandon Roy Wronski s kapelou. Říká si Jagwar Twin a jedná se o takový ten v současnosti hodně populární model kytara, bicí a zpěvák. Wronski mezi každou písničkou mlel dokola fráze o tom, jak si máme věřit, že každý z nás je loser jako on, ale zároveň jsme všichni hvězdy. A taky, že si máme jít za svými sny. Motivační citáty prokládal průměrným rockpopem a téměř v každé písni měl přednahrané dětské sbory, což je prostě klišé. Když to slyšíte opakovaně, je to vyloženě otravné... Poslední písní, kde v refrénu parafrázoval známý popěvek Umpa Lumpů – mrňavých pomocníčků z čokoládovny Willyho Wonky, si ale fanoušky získal a kapelu vyprovázel celkem velký potlesk.
Pak už na obrazovce začal odpočet od sta doprovázený generickým AI ženským hlasem. Nedošel ovšem až do nuly, zastavil se na číslovce třicet. Scéna se rozblikala, dívky v hale začaly řičet a koncert začal. Potichu! Celý večer jsem měl dojem, že to hraje tak napůl. Jasně, hlavní gró fanouškovské základy tvoří mladé dívky, ale i ty si přeci zaslouží, aby jim po koncertu pískalo v uších. Na druhou stranu ono se prostě ze sestavy bicí, kytara, zpěv (ano opět) ani moc vymáčknout nedá.
Mrzí mě onen moderní systém, kdy hudebníci na pódiích hrají do digitálů a kapely nevozí basáky. Ano, je to další hladový krk do skládačky, ale když máte na pódiu kompletní kapelu s aparáty, prostě to tlačí – to je věc, kterou vám tento ořezaný model nepřinese. A je to škoda. Jared Leto vypadal oděný v černém kostýmu s kápí jak černokněžník z pohádky. Mohl se uskákat a uběhat po pódiu – prakticky neustále vyzýval fanoušky ke zpěvu a nechával je dozpívávat nejen refrény, ale mnohdy i slok. Přesto mám pocit, že by to prostě mohlo být lepší. I Jaredův bratr Shannon neustále za bicími vstával, hecoval a mával na všechny strany. Současný kytarista Stevie Aiello byl drtivou část koncertu schován u základny trojúhelníkové scény, ale i on dostal několik příležitostí vyniknout, oběhnout si pódium a uždíbnout si drobeček pozornosti davu. Mimochodem, pražská hala byla pro mě překvapivě plná a na Jaredovy hecovačky reagovala a dozpívávala jeho party, kdykoliv ji vybídnul. Dvakrát na pódium vytáhnul desítky fanoušků, a ti pak mohli na pódiu křepčit s ním.
I když Thirty Seconds To Mars jedou tour k aktuální desce It's the End of the World but It's a Beautiful Day, která vyšla loni v září, zahráli z ní jen dvě písničky – nejvíc čerpali z desek This Is War a A Beautiful Lie. Mile mě překvapila „pořádná“ a nikoli jen akustická verze hitu From Yesterday – i Jared zmínil, že ji v tomto podání nehráli roky. A když na Attack vytáhl tu bílou a ošklivou hranatou kytaru Pythagoras vzpomenul jsem si, jak jsem desku A Beautiful Lie před skoro dvaceti lety pouštěl pořád dokola a dokola... 
Cover skladby Stay od Rihanny mi naopak přišel úplně mimo, ale nakonec musím uznat, že Jared umí celkem zpívat i když to prostě není takové, jako to bývávalo. Inu, nikdo nemládneme. Když během koncertu vytáhnul plamenomet (i když zdaleka ne takový, jako měli před několika dny v Praze němečtí Rammstein), mě zase na druhou stranu pobavilo. A stejně by mě zajímalo to tajemství, jak je možné, že vypadá tak, jak vypadá...
