Zvuk v SaSaZu nejprve otestovala kapela Ditz z Brightonu. V čele s charismatickým zpěvákem Callumem Francisem je považována za jednu z nejlepších koncertních kapel, které se na ostrově v posledních letech objevily. Ditz se toho opravdu nebáli. Dali svůj set temného, intenzivního, mozek ohýbajícího noise-rocku, kanibalizujícího post-hardcore. Z pódia se ozývaly skřípající kytary, vymlácené beaty a nepředvídatelné změny rytmů. Z Calluma vyzařovala hypnotická energie a už po čtvrtém songu byl mezi diváky v mosh pitu. Bylo to nahlas, mělo to sílu a naléhavost a od prvních songů, které mě přiznám se trochu nudili, se to rozjíždělo k závěrečnému výbuchu kakofonické bouře. Publikum Ditz očividně potěšili, dostatečně rozvibrovali a připravili na to, co mělo následovat. Za mě tedy byla volba předskokana cajk.
Jakou metamorfózou prošel zvuk Idles na náladotvorném albu Tangk předvedli již prvními tóny dvouhodinového setu obsahujícího 25 položek (nepočítám-li a capella úryvek písničky All I Want for Christmas Is You od Mariah Carey).
Idles nastoupili na pódium za zvuku hypnotické balady IDEA 01. Úderné bicí a pod klenbou basových tónů se vlnící samply a syntezátory rozvibrovaly hladiny piv v kelímcích návštěvníků jako příchod tyranosaura ve filmu Jurský park.
Po následující Colossus z alba Joy as an Act of Resistance rozpoutali Talbot a spol. peklo rozmáchlou Gift Horse. Od toho to okamžiku se SaSaZu stalo jednolitou masou smýkající se pod nárazy ohromujících zvukových vln valících se z pódia a vybízejících k crowd surfingu. Joe Talbot s fitness čelenkou na hlavě chrlí slova plná hněvu a lásky, pobíhá a poskakuje po pódiu a kabel od mikrofonu se kolem něj kroutí jako had. Kapela vedená kytaristou Markem Bowenem, oděným tradičně v dámských šatech, buduje ohromující zvukové stěny řvoucích kytar postavených na železobetonově pevných základech basy a bicích.
Songů z alba Tangk zaznělo dokonce osm. Zejména ty pomalejší a písničkovější, u kterých kytary nezřídka ustupující synťákům a Talbot do mikrofonu neřve, ale zpívá, a výbušné a naštvané momenty jsou citlivě kalibrovány a smysluplně dávkovány, dokonale do set listu zapadly. Dancer, Gratitude, Jungle, POP POP POP a samozřejmě Grace dodaly koncertu vítané změny nálad a rytmů a přitlačily na dynamice. A mase pod pódiem umožnily popadnout dech.
Samozřejmě nemohly chybět ani oblíbené pecky, které si vysloužily ostruhy na řadě pódií a vydobyly si pevné místo v set listu kapely. Jsou to třeba Samaritans, "Crawl!, I'm Scum a Never Fight a Man With a Perm, Danny Nedelko nebo závěrečná Rottweiler.
Výsledkem byla neskutečná show obohacená o momenty dříve u Idles neslýchané. Koncert hýřil s obdivuhodnou energií a zápalem, který po celé dvě hodiny kapelu neopustil. Ani minuta nebyla zbytečná. Idles prokázali, že jsou jednoduše jednou z nejnepostradatelnějších kapel naší doby. Kdyby neexistovali, museli bychom si je vymyslet. Byla to oslava sounáležitosti, politické svobody, charity a post-punku. A lásky. Love is the fing. Bylo to téměř dokonalé. Kdybych tomu měl něco vytknout, tak to že hlasitost hudby byla (dle mého názoru) v některých momentech na úkor její čitelnosti. A také to, že v těch zpívaných věcech bylo slyšet, že Talbot je typem zpěváka, který se musí spoléhat spíše na nasazení než na konzistenci tónu.
Hodnocení: 94%
