Krátce se dá říct, že ten večer v Divadle Hybernia šlo o písně z předposledního alba Love Is Still Alive!, které kapela přehrála kompletně, plus výběr písní z minulosti doplněný o dva hutné songy z aktuální nahrávky Sketches of the Red Districts. Laibach tak nabídli publiku intenzivní prožitek z poutě vesmírem i industriální minulostí. A to i přesto, že aktuální soubor písní je (až na jednu) stejný, jako minulý rok na podzim v Paláci Akropolis.
Začátek v rytmu apokalyptického country předznamenává, že celý koncept alba Love Is Still Alive! v rámci estetiky Laibach trochu vybočuje. Milan Fras v bílém kovbojském klobouku a celá vesmírná 8-bitová sága o pouti za vesmírnou láskou hudebně asi nejlépe zapadá do škatulky elektronicky psychedelický rock. Nebo možná ještě přesněji: Laibach v něm sledují kořeny svého vlastního industriálního žánru, kterým je německý psychedelický subžánr ze sedmdesátých let zvaný krautrock. Právě roboticky motorickou rytmikou, elektronickými prvky, vesmírnými sóly a i využíváním militantní estetiky ostatně Laibach už v druhé polovině osmdesátých let ohromili svět.
Deska Love Is Still Alive!, na které Laibach přiřazují po vzoru slavné orchestrální suity Gustava Holsta domnělé astrologické charaktery k jednotlivým planetám slunečné soustavy, nese ovšem pro kapelu až nezvykle rozjásanou a veselou estetiku. Obsahov pojednává především emocích a příbězích spojených s tématem lásky na konci vesmíru nebo spíš úplně všeho. I na koncertě písně provázejí ambientní pasáže i skvělé aranže a přechody do dunivých techno beatů. Zpěv zde je až na pár vsuvek, začátku a konce prohnaný přes vokodér s presetem robota.
Ke konci části Love Is Still Alive! set mírně graduje, a i když zdánlivá repetitivnost rytmů a zvuku country-popu k Laibach zprvu úplně nesedne, tak bizarnosti celého výjevu nakonec velmi přidává. Je však nutné vyčkat do druhé části.
Po krátké pauze se totiž Laibach představují ve své „původnější“ podobě. Dvě tíživé industriální hymny z „němectvím ověnčeného alba“ Wir sind das Volk: Ein Musical aus Deutschland doplněné o projekci střihů na skulptury dvorního sochaře třetí říše nacistického Německa Arna Brekera následují filosoficky tíživější Das Nachtlight I a Als Geist z Also Sprach Zarathustra (Tak pravil Zarathustra). „Temná je noc , temné jsou Zarathustrovi cesty. Pojď můj studený a nehybný soudruhu.“
Po Evangeliu věčného návratu Friedricha Nietzscheho přicházejí ve velmi podobné atmosféře a možná však v méně tíživém a více bojovném duchu skladby z nejnovější nahrávky Sketches of the Red District. Hornictví, prázdné šachty, opuštěné tovární haly. „Dolino črno, temnih bajt in luž.“ (Temné údolí černých struh a kaluží) zkrátka „Lepo-Krasno“.
Další zastávka v teď už plně rozjetém vlaku industrialu který chřestí plechy, zaznívá údery kolejnic a noisuje parou kytary ovládané smyčcem nemohla být jinde než v nejstarší době raných Laibach. Fanoušci v křeslech Divadla Hybernia jsou u vytržení. Temný hlas Milana Frase hlásá "smrt za smrt".
Krvava gruda – Plodna Zemlja a Ti, ki izzivas´ uzavřely zběsilou pouť ke kořenům kapely a zdánlivě i celý koncert.
Po vydatném potlesku se kapela vrací s přídavkem v podobě coveru písně The Future od Leonarda Cohena. Ta, tentokrát už ve zvuku industriálního softrocku zahleděného opět do psychedelických výšek krautrocku a možná ještě dál, umetla cestu legendárnímu coveru hitu Sympathy for the Devil od Rolling Stones, který doplnily záběry na hořícího Putina. Poslední píseň přídavku jde až trochu toporně po tématu legendárního Iron Sky – filmu o nacistech, kteří žijí na odvrácené straně měsíce, k jehož dvěma dílům dělali slovinští Laibach soundtrack.
Psychedelická forma najednou transformovala do „bondovské atmosféry.“ Marina Mårtensonn, švédská písničkářka, která se ke kolektivu přidala v roce 2018, zde v roli Shirley Bassey, doprovází v duetu hluboký hlas Milana Frase. Bohužel, i tak je to nejslabší místo celého setu. Zdá se mi, že projekce i náhlá atmosféra jinak velmi zábavného snímku zde vůbec nefunguje. Je tak trochu škoda, že tím byla zastíněna závěrečná píseň.
Přídavek na úplný závěr večera – The Engine of Survival – je napsána na motivy obrazu z písně Leonarda Cohena The Future, která zněla sálem v předchozích okamžicích. V textu, který je zároveň poselstvím současné tour zaznívají slova o dystopické budoucnosti. Přijde mi škoda, že nezazněla o něco dříve, třeba hned sérií historických kousků.
Verdikt: 85%
Držitelé industriální štafety Laibach předvedli v pražské Hybernii intenzivní show – pouť vesmírem i vlastní industriální minulostí. Je škoda, že se výběr písní nelišil od toho, který přivezli minulý rok v říjnu do Paláce Akropolis. Ozvláštnění setu některým ze starších tracků z mohutné diskografie kapely, jak se stalo třeba letos v létě na Trutnov Open Air, by rozhodně prospělo. Koncert byl v každém případě velmi zdařilý – instrumentálně dokonalý. Nakonec lze hodnotit i výběr prostoru pro tuto velmi intenzivní show, jako adekvátní.