Úvodem bych chtěl říct důležitou věc: mé výtky ke zvuku vychází jen a pouze z toho, v jakém sektoru jsem seděl. V O2 areně jsem zažil už řadu koncertů, některé nazvučené báječně, jiné mizerně, většinou šlo ale o nadprůměr, kdy kvalita kolísala podle toho, kde jsem zrovna seděl či stál. Pokud patříte mezi ty šťastnější návštěvníky koncertu a zvuk jste měli v pořádku, přičtěte si k hodnocení dalších 15%.
Už když se na začátku vystoupení opřel Nicko McBrain do bicích, tušil jsem průšvih. Dolehlo ke mně jen plácání na úrovni tancovačkových škopků. Dojem se potvrdil během několika následujících skladeb, kdy by se dal zvuk v mém sektoru popsat následovně: špatně nazvučené bicí vespod, nahoře příliš vytažený Dickinsonův zpěv a mezi těmito póly byla tlustá šedá zóna, kde zvuk ostatních členů plaval zmateně jak splašené rybky v akvárku. Neplatilo to po celý koncert, byly momenty, kdy šlo poslouchat kapelu čistě. Jenže když ke mně během předposlední písně The Trooper Dickinsonův hlas, ve studiové verzi jinak rázný jak samopal, doléhal jen v podobě marného huhlání, zlomil jsem nad zvukem definitivně hůl.
Konec kritiky, jinak Iron Maiden předvedli výtečný koncert, a to hned v několika směrech. Především zaujal setlist. Skupina jezdí po světě už pátou dekádu, to se horko těžko vymýšlí program tak, aby koncert nabídl něco nového. A Mejdni to stejně dokázali a ještě způsobem, že by se od nich kolegové mohli učit. Turné Future Past stojí na dvou deskách, poslední Senjutsu a Somewhere in Time z roku 1986. Skladby z obou alb zabírají dvě třetiny koncertu, do toho se přidalo pár hitů a setlist je hotový. Jenže jaký setlist!
Některé skladby kapela nehrála patnáct let, jiné třicet, úvodní Caught Somewhere in Time hrála naposledy v osmdesátkách a opus Alexander the Great na turné zaznívá naživo vůbec poprvé v historii Iron Maiden.
I když v Česku Mejdni hrají často a naposledy tu byli před rokem, dokázali na zajetou stadionovou kapelu neuvěřitelnou věc: sestavit setlist tak, aby měl fanoušek důvod sotva pár měsíců po posledním koncertu běžet znovu do předprodeje pro další lístek. Takové překopání programu je opravdu málo vídaná věc a bude vtipné srovnat koncert Kiss, kteří taktéž po roce přijedou za necelé dva týdny znovu. Něco mi říká, že z hlediska originality programu je Iron Maiden přejedou na celé čáře.
Scénografie technicky nijak zvlášť nevynikala a ve srovnání s výpravou jiných současných stadionových koncertů patřila spíš k lehce nadprůměrnému standardu. Ovšem byly momenty, které opět z koncertu učinily jedinečný zážitek. Z centrálního plátna a dvou bočních obrazovek se moc nového vykouzlit nedá, originalitu dodával spodní projekční pás podél pódia. Nebyl moc vysoký, připomínal televizní studio s projekčními plátny za stoly. Ale když v Death of the Celts z pláten vznikl obraz mystické louky, zatímco se spodní projektory proměnily v jakýsi příkop, přes který se valila mlha spojující pódium a plátno do jedné močálové scenérie, vše do sebe báječně zapadlo a já si říkal: „Oukej, klobouk dolů, tohle jsem ještě neviděl.“ Bod pro scénografa, fungovalo to skvěle.
Stejně tak byl vítaným zpestřením kolosální maskot Eddie. Objevil se na pódiu dvakrát, logicky v kostýmu tematickému k oběma deskám a byla s ním zábava. Nejdřív předvedl pistolnickou přestřelku s Dickinsonem, podruhé mu mezi nohama probíhali hudebníci jak děti mezi nohama chodce na chůdách. A tam mi došlo, jaká je škoda, že se Eddie fyzicky zhmotnil jen zhruba na pět minut z dvouhodinového koncertu. Když už s nimi ten akrobat s kostýmy jede turné a na pódiu to funguje, proč to nevyužít víc?
Ale nejsem scenáristou večera. I tak vše na pódiu proběhlo na výbornou a koncert uběhl jak nic. Škoda jen toho zvuku, často jsem měl víc z pohledu na scénu než z poslechu muziky. Ale znovu opakuji, mohlo to být jen nešťastným místem, podle pohledů do publika se ostatní bavili náramně.
Což mě vede k poznámce na závěr. Ať už koncert Iron Maiden dopadne jakkoliv, existuje jedna jistota – fanoušci kapelu vždy podrží. Chováním, nadšením, tvorbou atmosféry. Fandové Iron Maiden jsou miláčci, jaké kapele může kdekdo závidět. I díky nim se z halového koncertu stal spíš komunitní večírek, kde se pilo, zpívalo a hrozilo paroháči až do samotného konce.
Iron Maiden,
Praha, O2 arena
30. květen 2023
Hodnocení: 75%
