Čítárna Unijazzu na samém začátku Žižkova, co by kamenem dohodil od jedné z nejrušnějších pražských křižovatek Bulhar, je relativně nový prostor, ve kterém se téměř každodenně odehrává originální program. Nakladatelé zde uvádějí do světa nové knihy, mladí básníci recitují svoji poezii, každý měsíc se v prostoru obměňuje výstava, promítají se tu raritní filmy. A také se tu samozřejmě holduje hudbě. Jak v podobě nejrůznějších tematických pořadů, poslechových diskoték, ale také mnoha živých koncertů, na jejichž programu dominují představitelé alternativních žánrů. Večer, který nesl název Vzpomínky na Marsyas s podtitulem Přijďte, než to zapomenem, patřil za poslední dobu k těm nejpozoruhodnějším.
Ve zcela zaplněném hledišti logicky usedli z převažující většiny pamětníci oné slavné éry „osmdesátkových“ Marsyas, kdy tato kapela patřila k tomu nejlepšímu, co bylo možné na domácí scéně slyšet, a to hned z několika důvodů: skvělého autorství a podmanivého zpěvu Zuzany Michnové, nelíčeného „srdcařství“ Petra Kalandry a samozřejmě také skvělého muzikantství Pavla Skály, Olina Nejezchleby a bubeníka Jaroslava Petráska.
Úterní večer byl vlastně směsí několika typů pořadů. Zčásti „poslechovkou“, protagonisté pouštěli dobové nahrávky zejména z klasických alb Kousek přízně a Jen tak, které okořenili i několika raritními koncertními snímky a písničkami „vedlejšáku“ Blues Session, který vedli spolu s Kalandrou coby frontmanem a který je i po jeho předčasné smrti s Nejezchlebou na místě frontmana činný dodnes.
Tím bezpochyby nejzábavnějším bylo Skálovo a Nejezchlebovo vzpomínání, ve kterém se dokonale odrážely osobní povahy vypravěčů. Skála posluchače nechával spíš nahlédnout pod muzikantskou pokličku a prozradil například řadu neznámých informací z procesu nahrávání konkrétních písní i způsobu studiové práce v osmdesátých letech en bloc. Nejezchleba se naopak projevil jako typický „historkář“ vtipnými příběhy z kapelního života. Nejcennější pak bylo společné vyladění obou, skákání do řeči, tu a tam i vzájemné pošťuchování a hecování. Pro ty, kteří je znají z pódií, a takových byla drtivá většina, to zas takové překvapení nebylo, stejnou „slovní kopanou“ často předvádějí i v rámci koncertů. Tihle dva muzikanti jsou už před čtyřicet let něco jako bratři, až na drobné výjimky (např. když po rozpadu Marsyas odešel Pavel Skála k Ivanu Hlasovi a Olin Nejezchleba k Vladimíru Mišíkovi, v jehož Etc... se ostatně za pár let stejně zase sešli) vždycky hráli spolu ve stejných kapelách, což ostatně platí dodnes, a kromě muzikantského směřování je za tím nepochybně i lidský rozměr.
Nejvíc se ale samozřejmě čekalo na živé hraní, protože aby s akustickými nástroji, v tomto případě s kytarou a houslemi (drženými ovšem svisle mezi koleny jako violoncello) vystoupili tihle dva, to je skutečně unikum. V průběhu večera odehráli čtyři písničky. Dvě, původně od Neila Younga, v češtině z repertoáru Petra Kalandry jako Moje místo (Old Man) a Dětský šaty (Heart of Gold), hrával Blues Session a dodnes je má, samozřejmě v mnohem širší sestavě na repertoáru. Ve druhé jmenované se Olin Nejezchleba dokonce blýskl hrou na foukací harmoniku. V této písni je to part, který prostě nelze vynechat, ale i pro největší znalce to jistě bylo překvapení, protože ačkoli na foukačku Olin v žádné ze svých kapel nehraje, typickou youngovsko-kalandrovskou melodii zvládl velmi obstojně.
Z přímo autorského repertoáru Marsyas zahráli mírně parodickou „countryovku“ Já a Můňa, což sklidilo obzvláštní aplaus, a na závěr večera Barózu, inspirovanou podle jejich slov dlouhými večery v dnes už neexistujícím legendárním jazzovém klubu Parnas.
Večer, na který nepasuje lépe žádné jiné označení než jinak dost strašné klišé „pohodový“, byl teprve prvním dílem série tří podobně laděných pořadů. 25. dubna na stejném místě budou Skála a Nejezchleba vzpomínat na svoji společnou éru v Etc..., nepochybně tedy například i na předskakování Rolling Stones při jejich prvním českém koncertě na Strahově v roce 1990. Tak tedy: přijďte, než to zapomenou...