Ještě, než jsme se dočkali těch, na které všichni dorazili, uzmula si naši pozornost předkapela, kterou byla kanadská skupina The Sheepdogs. Na pódium nastoupila pětice chlapíků s dlouhými vlasy stylizovaná v retro stylu někam na pomezí hippies a kovbojského looku, která si pro včerejší večer, když už byl ten Halloween, strašidelně pomalovala obličeje, Jakmile se chopila nástrojů jako mávnutím kouzelného proutku nás vrátila o padesát let zpátky. Ovčáčtí psi předvedli čistou a energickou muziku na pomezí jižanského rocku a blues rocku s prvky boogie. Odehráli velmi dobrý koncert, kterému dominoval medvědí hlas hlavního zpěváka a nekonečná kytarová sóla.
Po asi půlhodinové pauze vyhrazené přestavbě nastoupily do přední části pódia obě sestry Lovellovy a své místo za nimi obsadili basák Tarke Layman a bubeník Ben Satterlee. Všichni byli oblečeni kompletně v bílém a, protože byl Halloween, měli na hlavách modré paruky. Kapela zahájila svůj set písněmi Strike Gold, Kick The Blues a Summertime Sunset, tedy třemi skladbami z aktuálního alba Blood Harmony. Obě sestry na pódiu působí poměrně odlišně. Rebecca jako by zaplnila celý prostor svojí nevtíravou přítomností, pocházela se po pódiu s kytarou na krku a pohupovala modrou parukou. Strhávala fanoušky svojí dobrou náladou. Megan, přestože stála vedle své sestry, působila spíše plaše a soustředěně jemnou prstovou technikou bravurně ovládala svoji lap steel kytaru. Přesto však bylo hmatatelné jejich vzájemné souznění. Upřímné vzájemné úsměvy a jejich neverbální komunikace dodávaly jejich vystoupení na autenticitě.
Po elektrizující energické první části koncertu přišlo dramaturgické překvapení večera. Uprostřed pódia byl postaven jediný mikrofon, kolem kterého se postavili všichni čtyři hudebníci. Rebecca vyměnila elektrickou kytaru za akustickou, bubeník si pověsil na krk jediný bubínek, basák se chopil kontrabasu a kapela spustila intimní akustické intermezzo v rámci kterého zahráli mrazivě klidnou bluesovou skladbu Might As Well Be Me následovanou písní Southern Comfort. Akustický miniset zakončili skvělou coververzí písně Crocodile Song od Eltona Johna. Při jejím závěru publikum převzalo inciativu a sborově zpívalo hlavní melodii songu a pokračovalo v tom acapella tak dlouho, než se členové kapely opět vrátili k elektrickým nástrojům, aby píseň zakončili epickým finále. Někdo jistě bude namítat, že si sestry toto „přerušení“ postupně gradujícího koncertu mohly odpustit, ale já to považuji za geniální dramaturgický tah, protože ty akustické verze songů byly skutečnou hudební lahůdkou.
S posledními skladbami koncert opět nabral na obrátkách a byl poháněn energií sourozeneckého dua a nadšením publika. V průběhu devadesátiminutového setu Larkin Poe zahráli nejen skladby z aktuálního alba, ale vzdali hold i dlouholetým fanouškům, když při sestavováni set-listu sáhli i do alba Peach z roku 2017, do o rok mladšího alba Venom & Faith nebo desky Self Made Man z roku 2020.
Larkin Poe odehráli ve Foru Karlín poctivý koncert plný adrenalinu a emocí a předvedli, že jsou jednou z nejlepších roots-rockových kapel současnosti. Takhle se má dělat starý dobrý rockový koncert.