Stewart sice v tisku tvrdil, že se vydal na koncertní sérii, v níž se loučí s kariérou, ale celé jeho show bylo o „věčném mládí“. V programu měl dokonce dvě písničky, které o něm zpívají – Dylanovu Forever Young a diskotékovou Young Turks. A to nemluvíme o tom, že koncert začal nečekaně skladbou Depeche Mode Just Can´t Get Enough – Nemám nikdy dost.
Dobře zvolený repertoár byl jedním z důvodů, proč Stewart ve svém věku působil na scéně tak svěže. Jako univerzální zpěvák se pohyboval v různorodém repertoáru, který přetvářel do jednotného stylu, do stylu své osobnosti. Na začátku koncertu mířil ve svém repertoáru spíše ke skotským folklorem ovlivněnému rocku, střed programu, kdy byl nejvíc rozezpívaný, vyzněl výrazně v duchu soulu a konečná série Baby Jane – It Takes Two – Some Guys Have All The Luck – Do Ya Think I´m Sexy? byla v duchu jeho osmdesátkové diskotékové éry. Dupárna na závěr, notně podpořená hlasitými bicími, tak vytvořila jeden z efektů, jimiž Stewart cílevědomě podtrhoval svou roli věčně mladého bonvivána. Pěvecky nejnáročnější byly soulové kousky jako I´d Rather Go Blind (věnovaná předloni zemřelé Christine McVie ze skupiny Fleetwood Mac) nebo The First Cut Is The Deepest, jedna z prvních písní, které napsal legendární písničkář Cat Stevens. Stewart je uzpíval s plným nasazením a přitom jako většina starých zkušených mistrů navíc vsadil na výraz, což vyniklo zvláště u ploužáků, jež odjakživa patřily k jeho specialitám.
Druhým trikem, který zpěváka dělal mnohem mladším než doopravdy je, bylo provedení skladeb. Stewart dával prostor svým hudebníkům, aby se blýskli svými sóly. Jednou píseň vyzněla jako z rozjeté party ve skotské hospodě s bujarými houslovými sóly, jindy se odvázal saxofonista jako v londýnském acid jazzovém klubu. Skladby, které známe v tři a půl minutových verzích, měly najednou rozměry šesti nebo sedmiminutové maxisinglové nahrávky. Rod si při tom mohl oddechnout, vydýchat se a publikum si užilo temperamentních výkonů skoro anonymních sidemanů. Dobrá hudba musí být nejen mistrovsky zahraná, ale i vysílaná přímo od srdce, což Stewartova kapela stoprocentně naplňovala. A když se tohle lidem navíc servíruje s chutí a hlavně s úsměvem, všechna ta pohoda se přenese z pódia na diváky v hledišti.
To je důležité: úsměv byl totiž další hnací silou staříkova koncertu. Dokonce velmi důležitou. Hned v první skladbě, cover verzi skladby Addicted To Love od nedoceňovaného britského zpěváka Roberta Palmera, se zpěvákovi po boku vynořilo šest pohledných a stále se usmívajících tanečnic, sboristek a zároveň také multiinstrumentalistek, z nichž zářilo mládí a energie. Holky tlačily celou show dopředu a kromě toho, že dělaly na pódiu správnou, bezstarostnou atmosféru, se blýskaly parádními sóly právě v těch 12-inchových maxisinglových verzích. Bystrý producent ví, že nic nepůsobí tak pozitivně jako roztancovaná houslistka nebo žena hrající na harfu. Vokalistky se navíc blýskly dvěma kousky bez svého principála a jak I´m Every Woman (kdysi trhák Whitney Houston), tak Hot Stuff (slavná diskotéková pecka od Donny Summer) dodaly zpěvákovi další minuty oddychu, a přitom nepůsobily jako vycpávka.
V každém případě se Stewartovi hra na mládí vydařila. Tu a tam zkusil i taneční krok, byť to bylo vždycky s taneční podporou jeho dívčí šestky, která v takových okamžicích přitahovala oči diváků. Pomohla mu i show, koncipovaná jako vystoupení lasvegaského typu, ilustrovaná někdy až moc na efekt vytvořenou zadní projekcí. Ovšem i na plátně byla tendence působit co nejsvěžejším dojmem. Podtrhovala usměvavé dívčiny a rychlými střihy vnášela do koncertu živelnost.
Jasně, existuje řada triků, jak vytvořit mladé show pro starého dědka. Ale bez něj samotného by žádný z nich nefungoval. A Stewart k těm trikům nabídl nejen na skoro osmdesátníka dobrou kondici, slušný pěvecký výkon, ale i šarm, který u většiny dnešních hvězd postrádáme.
Rod Stewart - Live In Concert, One Last Time
3. červenec 2024, O2 arena, Praha
