Prague Sounds je metropolitní a mezinárodní hudební festival neomezený žánrovými hranicemi, a to ukázal právě i tímto unikátním koncertem. Kombinace rapu a poezie dává smysl a toho večera si za ní našly cestu nižší stovky návštěvníků lačnících po zážitku.
Vzhledem ke zpoždění „básnířky apokalypsy“, jak bývá Moor Mother nazývána, nakonec došlo k prohození interpretů v programu, což nelibě neslo několik fanoušků, kteří dorazili až po deváté hodině. Chápu je, přišli o hodně. Billy Woods byl dobře naladěn. Je to ostatně sympatický a milý muž, sám jsem s ním dělal rozhovor na letošním ročníku festivalu Pop Messe. Tehdy mi říkal, že v Praze nikdy nebyl a určitě byl nyní překvapen z toho, kolik fanoušků tu má.
„Narvi to pořádně nahlas!“ Přečtěte si rozhovor s Billy Woodsem.
Do potemnělého sálu s velkou naléhavostí sypal svoje příběhy, doprovázeje se sám. V rozhovoru zmínil, jaký je rozdíl hrát sám a s někým na pódiu a přirovnával to k vaření. V La Fabrice rozhodně sólově navařil parádní pokrm, který chutnal. Když také po svém vystoupení došel ke stánku s merchem, čekala na něj po zásluze nekončící fronta fanoušků. „Je to příjemná změna – už si ani nepamatuji kdy naposledy mě lidé tak pozorně sledovali a netočili na telefony,“ zmínil během koncertu. A opravdu, návštěvníci koncertu, mezi kterými bylo i několik známých tuzemských rapperů, si koncert Billyho Woodse velmi užili.
Billy Woods nezveřejňuje svou tvář na fotografiích
Moor Mother naopak asi nebude na pražský koncert vzpomínat v nejlepším. Zpoždění a následné technické problémy způsobily, že odehrála jen něco kolem třiceti minut. A bylo to velmi zvláštní. Myslel jsem si, že na Billym Woodsovi je příjemné přítmí, ale u americké performerky byla regulérní tma. Pouze dvě úzká bodová světla ze stran a jinak tma tmoucí. Sama Moor Mother působila jako nějaká šamanka. Hlas měla přemodulovaný tak, že jí vlastně nebylo ani rozumět a doprovázela se neustále na nějaký šejkr. Samozřejmě také namodulovaný. Těžko něco takového popsat. Po desáté hodině jen oznámila že „my mic is gone“ (můj mikrofon je pryč) a rozloučila se s fanoušky.
Témata kolonialismu, rasových konfliktů i globální odpovědnosti se v La Fabrice trochu ztrácely v překladu
I tak to byl velmi osvěžující zážitek a je třeba poděkovat všem kolem Prague Sounds, že se nebojí takovýchto koncertů a jsou schopni dovážet nevšední umělce. Mimochodem, mrkněte se na program festivalu, protože až do 20. listopadu chystají ještě mnoho zajímavého.