Z koncertu, který měl být vrcholem rapperovy sólové kariéry, jsem se vrátil zklamaný. Hlavními nedostatkem večera byl především zvuk, který ale v prostorách O2 arény nebývá jindy takovým problémem. Bohužel i celková dramaturgie oslavného večera byla slabá.
Způsob, jakým byla show inzerována a samotným interpretem na sítích viralizována pomocí seriálu videí s historickým podtextem, dával naději, že půjde o nezapomenutelný večer. Bohužel se tak nestalo. Po poměrně efektivním nástupu rappera v blyštivé černé masce přes obličej, která více než kohokoliv jiného připomenula kontroverzního Kanye Westa, následovala nefalšovaná kolotočářská show.
Rytmus nedovedl skloubit rozjásanou rapovou show, sentimentální dojímání a zapojení jinak velmi zajímavých a v jiném kontextu oslnivých hostů. Pozitivním momentem byl rapperův nezaměnitelný vokál. I přes slyšitelné nedostatky celkového mixu hlasů a playbacku v podstatě celé show kraloval.
Bohužel se nešetřilo tolik ohranými interakcemi s publikem na škále od „Su tu nějaký moji ludia“ po „řekni É-Ó“. Show, do které byli jinak velmi dramaticky a vizuálně zajímavě zapojováni hosté počínaje Viktorem Sheenem a Darou Rolins konče, to brzdilo.
Zvuk koncertu zrazoval v těch nejzásadnějších místech: V pasážích hostujících, i v R'n'B zpívánkách. Paradoxně byl Rytmus nejvíc sám sebou a uvěřitelný ve vzácném momentě mezi skladbami, kde nehrál instrumentál, který byl až na dva vstupy živých nástrojů, kompletně pouštěn jako playback. To, si myslím, je rovněž škoda. Pár světlých momentů, které stojí za připomenutí, jsou rozhodně hostovačky Ega, jeho kolegy z Kontrafaktu, a společná píseň s Darou Rolins.
Zapojení živých bicích na v podstatě freestylovou část, která absolutně zapadla mezi další obsah typu „Udělej Á“ a „Pome všichni Ej“ a producentské korzo s kytarovým sólem, bylo jak vystřižené z nablblé televizní show s Billy Ray Cyrusem. Na pódiu stáli Tina, Ego a Rytmus a já si říkal: Nemá se tahle „televizní-elvis-show“ odehrávat v úplně jiné - nějaké minulé dekádě? A nezachránila to ani světelná a ohnivá show aka Rammstein pro chudé.
Verdikt: 35 %
Zvuk byl na hranici snesitelnosti – rozdíly v hlasitosti mezi vokály, vyčnívající playbacky a plochost pouštěných instrumentálů. Dramaturgie byla na hranici nejen dobrého vkusu, ale vkusu obecně. Kromě rapových partů všechny zajímavé tracky z dávnější Rytmusovy tvorby zahučely v nekonkrétním odvaru.
