Kdyby nebylo známo, že Krásné nové stroje jsou zvukovým zhmotněním Divišových obrazů, v nichž se crazy prvky prolínají se skoro dětskou imaginací, zdánlivou jednoduchostí tvarů a symbolů, jakož i ztřeštěně barevnou pestrostí, asi bychom hledali srovnání sedmičlenného týmu s muzikantem, který je považován za předchůdce rock´n´rollu, s klasikem stylu zvaného jump, s Louisem Jordanem. Ten vedl na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století energické, doslova nadupané kombo s dechovou sekcí, hybrid jazzu, blues, boogie-woogie a liboval si v různých nic neříkajících slůvcích. Krásné nové stroje k tomu svému „duci duci bóža“ ještě navíc připojují občasné rysy jakési splašené polabské dechovky a energii punkové skupiny. Zjednodušeně řečeno, Krásné nové stroje jsou všechno od středoevropské a balkánské lidovky přes postswingové období po free jazz.
Řada výtvarnických skupin už přestala existovat, ale Divišovy Krásné nové stroje jedou dodnes, aniž by ustoupily o píď z toho, co hrály během osmdesátek. Jsou o trochu jednodušší než v letech, kdy bývaly jedním z klíčových souborů, působících v období nové vlny v klubu Na Chmelnici. Původní dechová sekce se scvrkla z pěti dechových nástrojů na dva, jak z organizačních důvodů, tak i proto, že technologie od té doby o dost pokročily. I tak se sjíždí kapela ke svým vystoupením skoro z půlky Středočeského kraje. A samozřejmě, už léta také Divišův tým působí bez legendárního tanečníka Martina Choury, který se údajně skrývá před světem v rodném místě Krásných nových strojů, v Kutné Hoře.
Stanislav Diviš už není nejmladší, stále překypuje energií. Zdá se být jiná než kdysi dávno – víc koncentrovaná, víc odkudsi z hloubi těla i duše. Krátké, stručné texty, spíš výkřiky nebo rocková sloganová haiku vykřikuje jako o život. Fascinující je jeho role dirigenta. Kapela poslouchá jeho řeč těla, řídí se podle jeho gest. Jeho temperamentní vystupování (chtělo by se říct temperamentní jako jeho obrazy) se přelévá na ostatní muzikanty, takže Stroje hrají jako o život. Repertoár je z velké části postaven na starých dobrých peckách. Studna, Dakkar, Cíchy píchy, Metro, Rufíno a především publikem vyžadovaná Palmovka.
Žižkovská hospoda U Vystřelenýho ooka, kde Krásné nové stroje vystoupili na začátku února, je kultovním místem pražské alternativní scény, už léta se tu prolíná punková a pub rocková kultura s excentrickými experimentálními soubory a pouličním folkem. Hraje se, poslouchá a v případě Strojů i tančí v prostoru nějakých osmdesáti metrů čtverečních včetně výčepu a pódia. Sedmičlenná kapela se na ně skoro nevešla – velkou část hrací plochy zabralo srdce souboru, mohutná bicí souprava Iva Pavlů. Ostatní muzikanti se krčili v koutech a oba hráči na dechové nástroje málem viseli přes zábradlí z pódia do publika. Diviš jako frontman, hlavní zpěvák a dirigent souboru musel stát na schůdkách, defakto mezi publikem. Bylo to sice značně nepohodlné, ale zbourání hradby mezi temperamentní kapelou a publikem vytvořilo živelnou atmosféru přelévající se z jedné strany na druhou. Jako kdyby lidé doslova vplouvali přímo do Divišových obrazů.
Lidé jako Standa Diviš, Martin Němec nebo Mikoláš Chadima byli průkopníky určitého druhu rockové estetiky. Doba minula, pop kultura šla jinam, než si hudební kritici té doby představovali. Ale i když nejsou v ohnisku té nejaktuálnější rockové módy, je radost poslouchat, jak se drží svého směru, nesnaží nepodbízet novým trendům. Jedou si dál svým směrem, jsou svérázní jako jejich výtvarná díla a stále ještě nacházejí okruh lidí, ochotný jejich kreacím naslouchat.
