Royal Blood zahráli sedm z deseti skladeb alba. Začali rovnou svým dost možná největším hitem Out of the Black a rozjeli sympatickou rockovou show.
Kapela tvořená jen baskytaristou Mikem Kerrem a bubeníkem Benem Thatcherem odehrála nesnadnou riffovou strukturu skladby bezchybně, zvuk byl ale takhle zkraje koncertu bohužel trošku zachumlaný. Nebylo to nic hrozného a povedlo se to hned do druhé písně vyladit, jen nástupu Royal Blood s touhle vypalovačkou to ubralo na síle. Výkon kapely byl nehledě na to vynikající.
Začalo se hned v osm, končilo se o půl desáté, přesně podle rozvrhu. Znamenalo to, že se hrálo za světla a později jen za šera, což limitovalo efekt jednoduché světelné show. Zvuk ve smyslu mixu byl už po zbytek koncertu dobrý, tedy s výjimkou Pull Me Through, skladby s výrazným klavírním motivem, kde ovšem klavír zanikl.
Přes drobné výtky výše ale Royal Blood úspěšně dodali to nejdůležitější – skvěle hrající kapelu. Setlist se volně přeléval mezi skutečně dravým rockovým nářezem a neméně dravým rockem s tanečními rytmy z desky Typhoons. Skladby z prvních dvou alb hráli Mike a Ben jen ve dvou a nenechali nikoho na pochybách, že i v tomto složení jsou plnohodnotná kapela. Mike je skutečně mistr svého zvuku v tom, jak v kombinaci hráčského umu a důmyslného využití pedálových efektů dokáže hrát tvrdé basové riffy a zároveň melodické linky nebo „kytarové“ licky ve vyšších polohách hmatníku.
U skladeb z pozdějších dvou desek pak dvojici ještě doplňoval doprovodný hráč Darren James s klávesovými a synťákovými party. Všechny písně zněly velmi podobně jako na studiových nahrávkách, i tak si ale Ben s Mikem dovolili občas zaimprovizovat, někde protáhnout pak taktů, přidat pár riffů… Vystoupení díky tomu působilo živěji. A publikum si to celé užívalo, tančilo se a došlo i na moshpity, první z nich otevřel sám Ben, když hned na začátku na chvíli vběhnul z pódia dolů do kotle.