Krátkým půlhodinovým setem Crayovi zahřál pódium český muzikant o bezmála dvě generace mladší, brněnský bluesový písničkář Jan Fic. Ten nedávno vydal třetí album Homunkulus a písně z něj doplnil i songy z předchozích titulů.
Nestává se často, aby plně obsazeným kapelám předskakoval sólista, Fic ale tuto nesnadnou úlohu ustál díky své přirozenosti a osobnímu charismatu se ctí a s nadhledem se popasoval i s nečekanými protivenstvími jako byl spadlý bottleneck a ne úplně ideální zvuk, který si patrně obsluha pultu šetřila na hlavní hvězdu večera.
Ficovo hraní bylo nejen dobrou ochutnávkou pro ty, kteří se s jeho tvorbou ještě nesetkali, ale také ukázkou, že i v tak tradičním žánru, jakým je blues, si lze klestit vlastní cestu – a to se člověk nemusí nutně narodit na břehu Mississippi.
Přestože Robert Cray – který mimochodem rozhodně nejen nevypadá, ale ani energií na pódiu nedává znát, že mu v srpnu bude sedmdesát – momentálně „túruje“ stále ještě na podporu posledního alba That’s What I Heard vydaného na začátku roku 2020, koncertní program na něm vůbec nestaví. Z desky zazněl jen otvírák – alba i koncertu – Anything You Want. Zbytek písniček byl procházkou ze starších desek, prostřednictvím přídavku Phone Booth sáhl dokonce až ke své neuvěřitelných čtyřicet let staré druhé řadovce Bad Influence.
Robert Cray ovšem také rád po svém interpretuje písně svých vzorů. Základní set vyvrcholil písní You Must Believe In Yourself texaského kytaristy Johnnyho Copelanda, s nímž – a s dalším texaským veteránem Albertem Collinsem – natočil v roce 1985 komerčně úspěšné a cenou Grammy poctěné tříkytarové album Showdown!, které Crayovi výrazně pomohlo při cestě vzhůru. A zazněla i Deep In My Soul zpěváka Bobbyho „Blue“ Blanda, jednoho z těch tvůrců, na něž se Cray jednoznačně odkazuje jako skvělý vokalista.
Robert Cray bývá často považován za bluesmana, ale to je vlastně tak trochu nedopatření. V jeho písních je stejně tak silná návaznost na memphiský soul a funky. Crayova hra je nesmírně barvitá i v doprovodech, během zpěvu neustále „pracuje“ rukama, dotváří vokální fráze kytarovými licky, které podle potřeby přizpůsobuje, nikdy ale neztrácí základní tah.
Jeho kapela, ve které sice na bubenické stoličce nakonec neseděl původně anoncovaný Steve Jordan (dlouholetý Crayův producentský kolega, dnes hlavně bubeník Rolling Stones), nýbrž Les Falconer, jde frontmanovi vysloveně na ruku, neexhibuje, drží pevnou páteř v bluesových, baladických i ostřejších funkových věcech, svoji pozici dokonale zastává i Crayův dlouholetý parťák Richard Cousins s baskytarou. Klávesista Dover Weinberg (hammondky, piano i další zvuky) se jako jediný z kapely nechává Crayem tu a tam vyzvat buď k sólu nebo vzájemnému instrumentálnímu špičkování.
Všemu ale zvukově vládne Crayova kytara s charakteristickým velmi průrazným zvukem, ale zároveň doslova laskaná svým majitelem v dynamicky odstíněných pasážích i na místech na hranici slyšitelnosti. Naopak tu a tam skoro až překvapila značná razance, s níž tento na pohled jemný „hudební intelektuál“ skoro až trápil struny svého stratocastera.
Koncert Roberta Craye byl tedy nakonec přesně takový, jaký jsme očekávali. Obecná muzikalita frontmana i jeho spoluhráčů umocnila sílu písní a poskytla komplexní zážitek sestávající z mnoha součástí. Ale i ten, kdo se chtěl zaměřit jen na jednotlivé složky, třeba právě kytarová sóla, jejichž délkou Cray rozhodně na rozdíl od jiných virtuosů neobtěžoval, přišel si také na svoje.